V malé sibiřské vesnici se jednoho chladného večera objevil mladík, jehož příběh hrůzně překračoval hranice reality. Dmitrij Girškov měl slavit svatbu, ale místo toho se ocitl tváří v tvář záhadě, která mu navždy změnila život – a jeho osud se navzdory času stále opakuje.
Farář z vesnice Mišaven byl zmaten
Malá sibiřská vesnička Mišaven, nedlouho před půlnocí. Svítilo se jen v několika oknech, jinak všichni spali. Farář Litvinov byl jedním z mála, kteří usnout nemohli, a tak klečel u oltáře starého vesnického kostelíka. Vtom bylo noční ticho narušeno velmi hlasitým boucháním na kostelní dveře. Starý kněz se trochu vyděsil a otvíral jen velmi váhavě, protože tehdy, v roce 1933, se už stal terčem mnoha zlomyslností. Když ale bouchání neustávalo, rozhodl se, že se podívá.
Spatřil mladého, asi dvacetiletého muže, kterého nikdy předtím neviděl. Něco se mu na něm zdálo podivné. V mladíkově obličeji se zračilo neskrývané zoufalství. Když si Litvinov všiml jeho oblečení, byl zmaten ještě víc: mladý muž měl na sobě drahý sametový kabát a staromódní kalhoty.
Zmatený se jevil i návštěvník
Zeptal se ho tedy na jméno. Mladík se chraptivě představil jako Dmitrij Girškov. Tvrdil, že se měl přece dnes ženit, a že mu farář musí nějak pomoct. Jeho hlas zněl podivně cize. Hovořil jazykem, který zněl v Rusku třicátých let velmi zvláštně. Když vkročil do předsíně, podíval se zoufale na kněze a zeptal se, kdo vlastně je, že jej nepoznává. Litvinov mu vysvětlil, že úřad faráře vykonává v této farnosti už patnáct let. Upozornil návštěvníka, že pomoci mu může jen tehdy, když mu vše, co ho trápí, pravdivě vylíčí.
Příběh, který nakonec mladý muž vyprávěl, byl tak strašlivý a smutný, že starý muž chvílemi až lapal po dechu.
Mladík vzpomínal
„Onoho“ dne se měl konat sňatek mladého Girškova. Když kočár, který ho měl dopravit s rodiči do kostela, projížděl kolem místního hřbitova, přepadla Dmitrije trudnomyslnost, protože tam ležel pohřbený jeho nejlepší přítel Alexej. Živě se v něm ozvaly vzpomínky na společně strávené dětství.
Tehdy si také slíbili, že se ožení téhož dne. Dmitrij tedy poručil, aby kočí zarazil koně, vystoupil a prošel zkratkou přímo ke hřbitovu. Když se přiblížil k hrobům, všiml si najednou, že se krajina podivuhodným způsobem změnila. Celé okolí bylo ponořeno do nepřirozeně jasného světla. Náhrobní kameny se mu ztratily z očí a nad nedalekou řekou se převalovaly cáry mlhy.
Dmitrij pak ke svému úžasu uviděl na druhém břehu stát Alexeje, který mu kynul rukou. Volal na něj, aby šel za ním, že si popovídají o starých dobrých časech.
Přítel na Dmitrije volal a prosil
Dmitrij byl ochromen hrůzou. Když se vzpamatoval, odpověděl příteli, že přišel na hřbitov, aby jej pozdravil, protože se dnes žení. Alexej ho naléhavě prosil, aby přešel přes nedaleký můstek, že mu chce poblahopřát.
Dmitrij na chvíli zaváhal – nechtěl přejít přes můstek, protože cítil, že pokud ho překročí, už se nikdy nevrátí. Náhle se všude kolem něj rozprostřela tma. Pak začal opět rozpoznávat stromy a náhrobky. Utíkal zpátky stejným směrem, odkud přišel, ale cesta ke kostelu vypadala už jinak. A co teprve vesnice! Nechápal, kde zůstaly všechny dřevěné domy, i kostel byl jiný…
Návštěvník zmizel
Toto líčení zoufalého mladého muže knězi vzdáleně připomnělo legendu, kterou kdysi dávno zaslechl, přesto tomu nemohl uvěřit. Dmitrij to zřejmě vycítil. Vykřikl jen, že musí opět najít svoji rodinu, a vyběhl ven.
Litvinov ho následoval a viděl, jak utíká ke hřbitovu. Když se s vypětím všech sil k mladíkovi přiblížil, zahlédl na obloze tajuplnou záři a od řeky se táhly cáry mlhy. Zahalily Dmitrije a vypadalo to, jako by se i s ním společně rozplynuly. Nezbylo po něm ani sebemenší stopy.
Kronika celou věc „objasnila“
Litvinova během následujících dnů trápila myšlenka, že to vše byla jen halucinace. Rozhodl se ohlásit případ biskupovi. Ten ho ujistil, že jistě netrpí duševní nemocí, a poradil mu, aby důkladně prostudoval kostelní kroniky.
Zanedlouho Litvinov zaznamenal úspěch. Byl to děsivý a tragický příběh, na který při zkoumání narazil. Mladý ženich, jehož spatřil, se během posledních dvou set let zjevil hned třem osobám – dvěma farářům a jednomu učiteli. Všichni později při svých výzkumech narazili ve starých církevních záznamech na tajuplný případ, vycházející z události popsané v kronice.
Skutečně tu bylo zaneseno jméno Dmitrije Girškova. Stálo zde, že jmenovaný se roku 1746 zastavil při cestě do kostela, kde se měl oženit, poblíž hřbitova, aby se pomodlil na hrobě svého přítele. Přitom se nevysvětlitelným způsobem ztratil. Pátrání po něm bylo zcela bezvýsledné. Nikdo nemohl tušit, že Dmitrij se stal zajatcem nepochopitelného fenoménu a proti své vůli člověkem bez domova, poutníkem v čase, pravděpodobně na věky věků.
