Na první pohled křehká mladá žena se věnuje jednomu z nejpodivnějších povolání, která u nás máme. Jako hrobařka pomáhá na poslední cestě zesnulým a pozůstalým pak přijmout smrt jejich blízkých co nejcitlivěji, důstojně a s úctou. Hrobařka Lenka Nevečeřalová se profesi, kterou vnímá jako poslání, věnuje už šest let.
Jak jste se k této práci dostala?
Byla to vlastně náhoda – šla jsem si jen zkusit udělat hrobku a netušila jsem, že mě to okamžitě chytne, a na tak dlouho. Postupně jsem se učila od zkušených hrobníků a získala i hrobnický certifikát. Dělám nejen klasické pohřby a manipulace kolem pohřbení, ale i exhumace, které často vyžadují povolení hygieny nebo spolupráci s policií. Takové úkony jsou náročné i fyzicky, ale díky zkušenostem je zvládám.
Co všechno zahrnuje vaše pracovní náplň?
Jako hrobařka připravuji kompletně vše, co souvisí s hřbitovem a pohřby, včetně kopání hrobů nebo výstavby hrobek nebo ukládání uren. K tomu patří i administrativa, kdy vyřizuji všechny formuláře a souhlasy u obce, hřbitovní správy, hygieny nebo policie. Pozůstalé tím nijak nezatěžuji, všechno vyřídím sama, aby to bylo v souladu se zákonem.
Součástí mé práce je také organizace smutečního rozloučení – zajišťuji obřad, kondolenční knihu, výzdobu, smuteční kočár a další služby podle přání pozůstalých. Každý pohřeb se snažím připravit tak, aby se místo posledního odpočinku neslo ve stejném duchu, jaký měl zesnulý ve svém životě, a aby byl pro pozůstalé co nejdůstojnější a osobní. Jsem pro pozůstalé maximálně nápomocná a zajišťuji, aby celý proces probíhal hladce a s úctou.
Kolik žen se této profesi věnuje v Česku?
Je nás v republice opravdu málo, pořád je to pro ženy hodně netypické povolání. Ale myslím si, že máme k této práci často lepší předpoklady. Jsme citlivější, vnímavější a dokážeme lépe vnímat bolest pozůstalých.
Pamatujete si na svůj první den „v práci“ na hřbitově?
Na to nikdy nezapomenu, je to jako včera. Poprvé jsem tehdy lezla po žebříku dolů do hrobky. Bylo před bouřkou a já měla na sobě kompletní ochranný oděv – kombinézu, respirátor, rukavice… prostě všechno, co má být. Měla jsem obrovský respekt. A můj průvodce mi řekl: „Když se v životě něčeho bojíš, sáhni na to.“ A tak jsem poprvé sáhla na lidské ostatky. V tu chvíli ze mě všechno spadlo. Pamatuji si ten hřbitov, pamatuji si tu hrobku i můj první pohřeb. Ten okamžik mám v sobě dodnes a vím, že na svůj první den v práci nikdy nezapomenu.
Jak na vaše zaměstnání reaguje rodina?
Maximálně mě podporuje. Nejvíc mě na začátku podržela mamka a její manžel. Jediný, kdo to chvíli překousával, byl děda, ale i on to nakonec vzal. Jsou samozřejmě i příbuzní, kteří tuhle práci neuznávají a při setkání se radši odtáhnou. Ale s tím jsem se smířila — v životě se člověk nikdy nezavděčí všem. Mamka mi vždycky říká: „Hlavně buď šťastná.“ A to pro mě znamená nejvíc. Díky ní mám jistotu, že za mnou rodina stojí. A to je silnější než předsudky ostatních.
Jak vypadá váš pracovní den?
Naštěstí je hodně různorodý. Není to jen lopata a kolečko, i když fyzická práce samozřejmě k téhle profesi patří. Kopu hroby, připravuju hrobky nebo místa na ukládaní uren, dělám manipulace a exhumace a s tím vším souvisí spousta papírování. Každý den je tak jiný – někdy je to víc fyzická práce, jindy zase administrace a plánování. Ale všechno do sebe zapadá.
Co by lidé netušili, že spadá do vaší práce?
Málokdo vidí, že hrobník musí být i psychickou oporou pro pozůstalé. Když mi zavolají třeba v jednu v noci, aby se na něco zeptali, správný hrobník telefon zvedne a poradí jim. To k té práci prostě patří. Od začátku jsem věděla jednu věc: pro pozůstalé jsem k dispozici 24 hodin denně 7 dní v týdnu, po celý rok. Mohou mě kdykoliv zavolat a já vždy zvednu telefon. Dokážu poradit i s výběrem pohřební služby, které sama důvěřuji. Některé služby znám a za ně bych nikdy neručila, jiné mohu doporučit s klidným srdcem.
Nosíte si práci domů – kromě hlíny na botách?
Rozhodně si práci nezabírám tak, že bych doma brečela za každým zesnulým. Kdyby to tak bylo, tu práci bych nemohla dělat. Mám úctu a respekt ke každému, kdo zemřel, ale dokážu si od toho odpočinout. Samozřejmě si doma občas připravuju administrativu a další věci potřebné k pohřbu, ale psychicky si práci domů nenosím. Kdybych to dělala, asi bych potřebovala pomoc psychologa nebo psychiatra.
Zažila jste na hřbitově nějaký vtipný, strašidelný nebo nečekaný moment?
Strašidelný moment asi žádný. Vtipných situací ale bývá hodně. Například, když se mě někdo zeptá, jestli tu práci dělám jako veřejně prospěšnou službu, nebo jestli jsem byla propuštěná z kriminálu. Ani jedna, ani druhá varianta– ale takové otázky mě vždycky pobaví.
Setkala jste se někdy s pověrami nebo strašidelnými historkami, které si lidé spojují s vaší prací?
S nesmysly se setkávám poměrně často. Například někteří lidé věří, že když člověk půjde za pohřebním vozem, bude mít smůlu a někdo v jeho rodině zemře. Některé kultury nebo menšiny mi třeba nepodají ruku, protože mě považují za „nečistou“. Já se těmito pověrami nenechám ovlivnit. Pracuji profesionálně a s úctou k zesnulým i jejich pozůstalým a takové historky beru spíš jako zajímavost o tom, jak lidé smrt vnímají.
Mění se vztah lidí ke smrti?
Podle mě ano. Lidé jsou otevřenější, nebojí se mluvit o smrti a chtějí osobnější způsoby rozloučení. Často si přejí, aby pohřeb odpovídal životu zesnulého a jeho hodnotám, chtějí důstojné a přitom osobní rozloučení.
Co bývá pro pozůstalé v nejtěžších chvílích nejdůležitější?
Potřebují cítit podporu a nebýt v tom sami ztraceni. Aby někdo vedle nich stál, poradil, pomohl s praktickými věcmi a zároveň projevil pochopení a empatii. Oceňují, když je pohřeb připraven s úctou a odpovídá životu zesnulého. Důležitá je důstojnost, klid a pocit, že mohou smutek prožívat bez starostí o vše kolem.
Co byste vzkázala lidem, kteří mají ze hřbitovů respekt nebo strach?
Hřbitov není žádné strašidelné místo, je to prostor klidu, vzpomínek a úcty. Smrt je součást života, a když se k ní přistupuje s pokorou, není proč mít strach. Často lidé zjistí, že hřbitov může být tichým a krásným místem, kde se dá na chvíli zastavit, zamyslet se a třeba i najít klid. Je to místo, kde člověk pocítí život v jeho hodnotě a hloubce.
Máte nějaký svůj vlastní „odlehčující“ přístup, abyste si z práce nedělala těžkou hlavu?
Ano, asi jako každý, kdo pracuje. Ráda si jdu zaběhat, projít se, odpočinout si. A hlavně mám svůj humor — umím si udělat srandu sama ze sebe a občas „zaperlit“ něco, aby se všichni pobavili, i na moje konto. Takže ano, umím odlehčit dané situace, když je to potřeba, a udržet dobrou náladu mezi kolegy. Pomáhá mi to zůstat klidná a vyrovnaná, i když práce může být náročná.
Co vás na té práci baví?
Tahle práce není nikdy stejná – každý den přinese něco nového, a někdy i překvapení. Baví mě, že je to součást života a že má velký smysl. Je velmi potřebná, i když se může zdát, že stojí na okraji společnosti. Díky ní můžu pomáhat pozůstalým v těžkých chvílích, a právě ta různorodost mě naplňuje. Pro mě to není jen zaměstnání – je to poslání. Smrt nemá dovolenou a já také ne. Každý pohřeb připravuji tak, aby místo posledního odpočinku odráželo život zesnulého. Hrob nebo hrobka jsou udělány podle toho, jak člověk žil — ať už šlo o věřícího člověka, motorkáře, nebo někoho úplně jiného. Vždy se snažím, aby vše probíhalo s úctou a respektem, přesně podle přání pozůstalých.
Vnímáte díky práci život jinak?
Myslím, že úplně jinak. Naučila mě pokoře a úctě k životu i smrti. Člověk si uvědomí, co je opravdu důležité, a dokáže víc ocenit každodenní maličkosti. Při kontaktu s pozůstalými vidím, jak cenný je čas, který můžeme trávit s blízkými, a jak moc záleží na úctě a empatii. Práce mě naučila vážit si života a žít přítomným okamžikem.
Je na hřbitově někdy legrace?
Samozřejmě, i na hřbitově se občas dá najít legrace. Mezi kolegy si někdy musíme udělat srandu, aby se uvolnila atmosféra. Nikdy si ale nedělám legraci z pozůstalých nebo zesnulých, to nikdy. Ale sami sobě nebo u nečekaných situací se občas zasmějeme – někdy je potřeba odlehčit situaci, aby práce psychicky nezatěžovala.
A nakonec: Kdybyste nebyla hrobařkou, čím byste byla?
Nejspíš pohřebákem.