Blesková záchrana židovských dětí

Nicholas Winton

Na nástupišti pražského nádraží se loučí lidé. Loučí se s blízkými, které nemají následovat a většinou již nikdy vidět.

Možná si v plné šíři nemůžeme představit onu situaci. Činy Nicholase Wintona by neměly být zapomenuty. Stačilo však málo a svět by o nich nevěděl.

Zoufalá snaha

O Wintonovi je známo, že před válkou nevykonával žádné dobrovolnické práce, nezapojoval se do charitativních akcí apod. – byl bankéřem. Ve druhé polovině 30. let se vše změnilo. Nemohl si nevšimnout otrhaných, zbědovaných židovských příbuzných, kteří přicházeli navštívit jeho rodinu. Důležité pro následující události také bylo, že se spřátelil s levicovým ředitelem školy ve Westminsteru Martinem Blakem.

Ten mu jednoho dne zavolal, aby přijel do Prahy. Zde začalo jeho úsilí o záchranu uprchlíků – většinou židovských uprchlíků – ze sféry nacistické moci. Zoufalých lidí toužících po emigraci byly celé fronty a často nebylo možné jim vyhovět. Aktéři v boji o jejich záchranu pomáhali jak se dalo, avšak Winton přišel s myšlenkou, kterou se snažil vysvětlit nešťastným rodinám – že je možné zachránit jejich děti, a to snáze než dospělé. Zoufalé otázky typu “kdy budu moci jet za svým dítětem” se mu vryly hluboko do paměti.

Winton věděl, že akce musí proběhnout bleskově. Uvědomoval si, že mnoho času nezbývá. Spojil se s pěti agenturami, které v tu dobu v Praze působily a pomáhaly uprchlíkům. Winton začal pracovat se záznamy o dětech (např. bylo nutné zjistit věk, přidat fotografii apod.) a při odjezdu z Prahy vezl do Anglie celý kufr s databází dětí. Ani si zřejmě neuvědomoval, že toto byla snadnější část jeho snažení.

Zpátky v Anglii

Největším problémem bylo získat svolení ministerstva vnitra. Winton neměl k dokončení toho, co si předsevzal, žádné zmocnění, a tudíž také žádné peníze. Doma vybudoval organizaci, kde se tituloval tajemníkem a s úředně vypadajícím papírem se pustil do práce. S pomocí dobrovolníků chrlil dopisy a dokumenty o dětech adresované vhodným opatrovníkům. Sám později uvedl, že je to “hrozně” řečeno, ale vše fungovalo jako obchod: potenciálním opatrovníkům byly poslány fotografie osmi dětí. Oni pak např. na jedno ukázali a řekli: tohle vypadá roztomile, to si vezmeme. Winton mohl odškrtnout “položku.”

Nemohl myslet na to, jak to s dětmi v Anglii bude dál – to nejhorší, co se jim mohlo stát, bylo pořád lepší než peklo koncentračního tábora. Takto se mu podařilo zachránit 669 dětí.

Nesmírné úsilí však bylo ukončeno 1. září 1939. Hranice se uzavřely. Ten den na Wilsonově nádraží čekal největší z Wintonových transportů do Anglie se dvěma sty padesáti dětmi – vlak však již nemohl odjet. O většině z těchto dětí už nikdy nikdo neslyšel.

Wintonova osobnost

Wintonovi nezbylo nic jiného než sbalit pár krabic s doklady, dokumenty a fotografiemi a uložit je na půdě. V roce 1948 se oženil s Dánkou Grete Gjelstrupovou. Právě jí vděčíme za to, co o této akci víme – když dělala pořádek na půdě, našla i zašlé krabice s dokumenty a fotografiemi (to již bylo Wintonovi téměř osmdesát let). Stal se velmi slavnou osobností. V roce 1991 dostal v Praze čestné občanství, v roce 1998 mu byl udělen Řád T. G. Masaryka. Váže se k němu film Všichni moji blízcí, dokument Nicholas Winton: Síla lidskosti a rovněž film Nickyho rodina. V roce 2002 se v Anglii stal sirem, v roce 2014 byl u nás oceněn Řádem Bílého lva.

Ač o něm existuje i spousta zavádějících faktů (např. že děti vyvážel tajně, že zachraňoval děti sám bez pomoci atd.), skutečností je, že se mu podařilo všech 669 dětí zachránit pravděpodobně před smrtí. Winton byl velmi skromný člověk a i přes jeho velké zásluhy nechtěl být oslavován. Zemřel v roce 2015 ve věku 106 let.