Král Karel IV. sice postavil hrad Karlštejn jako místo rozjímání a uložení sbírek svatých relikvií, ale ve 30. letech 16. století hrad rozhodně místem k rozjímání nebyl. Nikdo si zde totiž nebyl jist svým životem. K. J. Erben k tomuto případu píše: „Kdyby se mělo všechno vypsati, co jest Kateřina Bechyňová činila, a kterak jest mučila a katovala s lidmi svými poddanými, žádný by nevěřil.“
Krásná, ale ďábelská nevěsta
Purkrabí Jan Bechyně z Lažan si na hrad Karlštejn dovedl krásnou nevěstu – byla jí Kateřina z Komárova. Při jejím půvabu bylo tehdy zvláštní, že se do sňatku s ní nikdo nehrnul. Není divu – nová paní vedla hospodářství velice krutě, a také tak trestala sebemenší provinění. Je pravdou, že tvrdé chování k poddaným byl tehdy vcelku běžné, Kateřinino však přesahovalo jakoukoliv míru.
Dnes bychom ji označili za sadistku. Mnoho trestů končilo smrtí a není čemu se divit – kromě bičování dřela poddané kartáčem do krve, odřezávala jim kusy masa z těla a do ran sypala sůl, polévala je vařící vodou, objevily se i případy stahování z kůže. Počet jejích obětí vzrůstal čím dál tím více. Zbytky zohavených těl v hradním příkopu narůstaly. Nikdo se však neodvážil oficiálně odporovat – ona a její manžel byli svrchovanými vládci nad svými poddanými a i u dvora zastával její otec i manžel slušné postavení.
Obvinění
Jan Bechyně, který trávil většinu času na dvoře Ferdinanda I., skutky své manželky jen tiše přehlížel. Řádění Kateřiny tedy neustávalo a nebylo dne, kdy by někoho neutrápila – bila služebné a tahala a vláčela je za vlasy po místnosti, mužské služebnictvo nechala rovnou házet do hladomorny.
Jak dlouho toto mohlo trvat? To není zcela jisté, ale jisté je, že nový karlštejnský děkan, známý český kronikář Václav Hájek z Libočan, nastoupil do své funkce roku 1527. Od té doby se mnohé změnilo. Nebudeme se zde rozepisovat o peripetiích, které měl, když se dostavil k hradnímu pánu, který ho ještě zažaloval pro pomluvu své ženy. Předseda soudu a nejvyšší královský hofmistr Vojtěch z Pernštejna se ale rozhodl celou věc prošetřit. Tak se případ dostal k soudu. Poddaní nejprve z velkého strachu vypovídali o Kateřině v dobrém.
Zdálo se tak, že vyvázne, ale případ dostal nečekaný obrat, když se k soudu dostavil další svědek, důvěryhodný občan Prokop Papež z Nového Města pražského, který se bezprostředního trestu od Kateřiny obávat nemusel. Vypověděl, že jeho sestra byla Kateřinou Bechyňskou krutě umučena. Po této výpovědi se i zastrašení svědci začali svěřovat a vypovídat. Vyšlo najevo, že paní i naváděla služky, aby se ubíjely mezi sebou. Nijak je nevybírala, jedné takové ubité bylo šestnáct, druhá byla dokonce těhotná.
Rozsudek a trest
Dokázány byly Kateřině nakonec vraždy 12 dívek a dvou mužů, přestože počet obětí musel přesahovat několik desítek. Roku 1534 byl vynesen rozsudek. Jelikož však měla být celá věc ututlána (byla to přece jen urozená paní), upustilo se od veřejné popravy a Kateřina byla převezena do hladomorny ve věži Mihulka na Pražském městě. Byla tak vlastně zaživa zazděna, a to 12. února 1534.
Křik, který se odtud ozýval, utichl až 15. března, kdy zemřela v naprosté tmě a s prsty ohlodanými až na kost. Její tělo bylo pochováno na neznámém místě. Vypráví se, že ještě po vynesení rozsudku proklela členy soudu.
Pouhé dva dny po jejím soudu zemřel Vojtěch z Pernštejna – a samozřejmě se rozšířily fámy, že za to může Kateřinina kletba. Přízraky ubohých umučených obětí se ostatně prý dodnes zjevují na Karlštejně.
Závěrem – za 26 let se narodila Alžběta Báthoryová – další nechvalně proslulá vražedkyně, které též dělalo dobře utrpení jiných.
