Není zde možné zevrubně prozkoumat vývoj lidských postojů ke smrti, a to jak kolektivních, tak individuálních. Je však možné přiblížit démony smrti, a to jak obecně, tak v širším měřítku – tak jak je třeba pojímaly národy světa.
Zjevení démona smrti v lidské podobě
I když přijmeme představu, že se nějaký démon smrti zjeví, bývá občas provázen nějakým zvířetem – není to však tak časté. Když démon smrti získá lidskou podobu, jeho povaha je mnoha způsoby zušlechtěna, prohloubena a vztahuje se k individuálnímu životu.
S lidskou podobou se v obraze démona objevují nové, dosud nevědomé elementy smrti. V nově rozvinutém obraze nalézáme rysy a vlastnosti, které symbolicky vyjadřují esenciální povahu démona. Mívají k tomu nejrůznější nástroje. Mluví se třeba o kamerunském démonu smrti, který se jmenuje Mabu – je antropomorfní reprezentací lesa – jeho postava je oděna do peří a svírá nůž. Severská bohyně Rán zase stahovala muže do podsvětního království pomocí sítě.
Skrývající a zahalující povaha démona smrti se tedy ukazuje i v tom, co démon vlastní a s čím zachází. Idea zahalení je nejvýstižněji vyjádřena kápí neviditelnosti. Můžeme předpokládat, že široký klobouk a dlouhý plášť boha Ódina mají stejnou úlohu zahalit, učinit neviditelným. Řekové hovořili o Hádově přilbici, která vypadala jako vlčí nebo psí hlava, a kdo si ji nasadil, stal se neviditelným.
Křesťanství a pohanské představy
Různé etymologické úvahy filologům umožňují vyvodit, že mnohé postavy z mýtů a legendy kdysi byly démony smrti (Grinhild ze severské mytologie je zahalená panenská bojovnice; jméno Lohengrin je odvozeno z Lorangrime, což znamená hrozivý elf; Loran souvisí asi s Laurin či Lorelei – opět svůdkyně ke smrti; Grime odpovídá anglickému temná skvrna na tváři). Také Ódinova jednookost mohla mít svůj původ ve znaku neviditelnosti boha mrtvých. To vše je ale mytologie – a dodejme, že je skutečně bohatá.
Z hlediska středověkého křesťanství nebyla smrt esenciálním aspektem života ani nevyhnutelným údělem, ale spíše politováníhodným neštěstím. Lidé tak měli umírat jen v důsledku hříchu.
Pohanské legendy (tehdy potlačované) hovořily o skutečnosti, že smrt je také světlem, vzestupem, naplněním a požehnáním života, nejen temnotou a koncem – a stopy povědomí o této polaritě lze zachytit prakticky v celých lidských dějinách…
