Říp: Odešel praotec Čech do vyhnanství?

Musel to být krásný den, kdy náš praotec spatřil tu zemi „štědrou, která svou krásu prostírá jak k hodokvasu stůl„. To, že bylo zřejmě ráno, zaznamenal kronikář Dalimil – odtud se tento časový údaj dostal prostřednictvím dalších autorů až k Jiráskovi. Toto tedy víme, ale pokud se jedná o rok a den, stejně jako o zemi, odkud praotec svůj lid přivedl, máme velké mezery.

Bývalá sopka jako součást naší mytologie

Říp je bývalou sopkou a i dnes lze uvěřit, že pohled shora přesvědčil naše předky, aby zůstali. V těch dobách velká část české kotliny ležela na území Hercynského lesa, divokého kraje – ovšem kraj pod Řípem se podobal spíše stepi, slibující dobrou úrodu.

Pro kupce, putující skrz tuto oblast byl Říp jistě výborným orientačním bodem, ale pro nás je spojen se zásadním příběhem naší mytologie. Není u nás asi nikdo, komu by nic neřeklo jméno praotce Čecha, „který přes tři řeky připutoval ze země charvátské do požehnaného kraje nikomu nepoddaného, zvěří a ptactvem plného, sladkým medem a mlékem vlhnoucího“ – s touto pověstí přišel zase kronikář Kosmas. Ten ovšem nemluvil přímo o Řípu, ale spíše o tom, že se, jak tušil, někde kolem hory Říp lidé usadili. O praotci píše jako o jakémsi starostovi a v latinsky psaném textu ho nazývá Boemem, v českém překladu Čechem.

Kým vlastně praotec Čech byl?

Zde nechceme bořit zažité mýty, ale otázkou stále zůstává, kde Kosmas téma vzal a jestli praotec skutečně existoval. Je to příliš dlouhá doba, proto žádný přesný záznam o jeho příchodu k dispozici nemáme. Kosmas se odvolává na bájné vyprávění starců, ale historikové jeho inspiraci vidí spíše v biblickém Mojžíšovi, který přivedl svůj lid do zaslíbené země – neboť Kosmas byl v těchto věcech člověkem vzdělaným.

Od Kosmy ovšem krásnou historku přejímali další a další vypravěči a každý si příběh poupravil po svém. Kronikář Dalimil vytvořil veršovanou česky psanou kroniku a přinesl v ní překvapivou informaci – v překladu do současné řeči má znít pasáž o Čechovi asi takto: „Leží země v srbském kraji, Charváty jí nazývají, a v ní kdysi vládl lech (pozn. něco jako vladyka), který nosil jméno Čech. Neboť dopustil se vraždy, zbaven domova byl navždy.“ Podle našich historiků však je možno i k tomuto nalézt inspiraci u Mojžíše, který v knize Exodus „uzřel také muže Egyptského, an tepe muže Hebrejského, jednoho z bratří jeho. A sem i tam se ohlédna a vida, že žádného tu není, zabil Egyptského a zahrabal jej v písku.

Ať už praotec musel domovinu opustit dobrovolně či nikoliv, byl natolik respektovaný, že se vydali jeho lidé do vyhnanství s ním – znaveni pak padli únavou pod Řípem. Zrána pak praotec Čech vystoupil nahoru a zbytek legendy známe.

Odkud vlastně přišli?

V roce 1541 se do celé věci vložil kronikář Václav Hájek z Libočan – v jeho Kronice české již praotec nebyl vrahem a lech již nebyl titul ale jméno praotcova bratra. Oba svůj rodný kraj opustili, když viděli mordy mezi příbuznými a jiné neřádstvo. K nám se dostali z již zmíněné země charvátské, kde Lech měl hrad Krapinu, Čech hrad řečený Psáry.

Je zajímavé, že v Chorvatsku skutečně nalezneme město Krapinu rozloženou na třech pahorcích: jeden z nich se jmenuje Psar.

I tak je ale možností, odkud připutovali, celá řada. Další otázkou je kdy. Různí badatelé – různá časová období. Palacký druhá pol. 5. st., Dušan Třeštík zhruba rok 530, Václav Hájek rok 644 atd.

Archeologové zde ovšem našli stopy slovanského osídlení staré teprve až z 10. století. Byl-li či nebyl-li praotec Čech, tedy zůstává otázkou nadále otevřenou.

Říp v pověstech

V roce 1126 byla na Řípu vystavěna kamenná rotunda, kterou dal postavit kníže Soběslav I. a údajně stála na bývalém kultovním místě pohanských Slovanů. Rotundu tu najdeme takřka v původní podobě.

Každopádně: půvab hory a pověst o praotci časem učinily z hory poutní místo vlastenců v 19. století.

O Řípu existuje také řada pověstí. Zdejší čedič obsahuje velké procento železa, takže je hora svým způsobem magnetová a střelka kompasu se na Řípu chová velmi podivně. Příčinou však má být prý silná dračí žíla uvnitř hory. Možná není náhodou zasvěcení zdejší rotundy sv. Jiří, nejčastěji zobrazovanému jako rytíře bojujícího s drakem.

Magnetismus hory je prý skutečně tzv. dračí síla, kterou sem měl vtisknout drak žijící uvnitř. Kdo má štěstí, může ho vidět přilétat od Mělníka v podobě zelené koule. Pod zemí se drak připojuje k podivným zeleným šestiprstým bytostem – prý je jich devět. Někteří znalci připouštějí, že pod rotundou jsou skutečně nějaké podzemní chodby.

Navzdory všem pochybnostem se stala odevšad viditelná dávná sopka naší nejnárodnější horou. Jaroslav Seifert napsal: „Když ale vidím na obzoru uprostřed kraje nízkou horu, na nebi mráček běloskvoucí – přestane srdce chvíli tlouci.“