Bezděz patří bezesporu k našim nejcennějším hradům, jeho cena se však nedá vyčíslit penězi. Již zdálky můžeme obdivovat tuto dominantu celého kraje. Bezděz je naší významnou památkou v podstatě zachovanou v původní podobě, a to i přes poničení Švédy ve třicetileté válce a přes snahy jej upravovat. K tomuto hradu se váže hned několik pověstí. Ale pravdivý příběh je přece jen nejpůsobivější – a to věznění kralevice Václava (budoucího krále Václava II.) ve 13. století na hradě.
Historie hradu
V roce 1246 jej založil panovník Přemysl Otakar II., dokončen byl v roce 1279 a měl sloužit jako pevnost na ochranu královských statků. Svou raně gotickou podobu si udržel až do doby Albrechta z Valdštejna – ten se pokusil Bezděz ve 20. letech 17. století přeměnit na moderní pevnost, dílo ale nedokončil. V roce 1627 sem ovšem převedl augustiniánský klášter z Bělé, potom montserratské benediktiny. Roku 1662 byl hrad přeměněn na klášter, po zrušení kláštera roku 1785 Josefem II. byl ponechán osudu a chátral. Po roce 1844 byla upravena velká věž a opraven také královský palác. Dodnes slouží jako vyhlídka velká věž, vysoká přes 40 metrů, další věž, které se říká Černá věž, je vysoká více než 20 metrů. Nejcennější částí vůbec je gotická kaple.
Genius loci, duch hradu, zde zůstal i po všech změnách, i navzdory tomu, že se měnil ve zříceninu. Svědčí o tom nejen návštěvy K. H. Máchy a jeho verše, ale i Smetanova opera Tajemství, ke které napsala libreto Eliška Krásnohorská podle pověsti o pokladu.
V roce 1933 převzal Bezděz Klub českých turistů, který jej začal udržovat, jejich činnost ale přerušila válka. Roku 1953 jej převzala Státní památková péče. Hrad, v roce 1979 prohlášený za národní kulturní památku, byl postupně zpřístupňován.
Legenda o tajné chodbě
Mezi jednou z mnoha pověstí je ta o tajemné chodbě, která prý vede z hradu k jednomu starému domu v Bělé, ležící 9 km. Pokud budete stoupat po cestě k hradu, můžete tak mít zvláštní pocit, že právě pod vámi se nachází tajná chodba. Nikdy nebyla objevena, ale traduje se, že existuje – ale proč by vlastně byla vyhloubena? I pro toto je vysvětlení. Za Albrechta z Valdštejna, kdy zde byl klášter (viz výše), tu byla umístěna kopie vzácné sošky Panny Marie Montserratské, která měla mít zázračnou moc. Hrad se stal poutním místem a poutníci nosili Panně Marii malé i velké dary. Velké dary – tím je myšlena kopa peněz, šperků a dalších cenností.
Když však přitáhla švédská vojska, byl poklad ukryt. Když jim hrad podlehl, prý část pokladu Švédi nalezli, ale věřilo se, že část přece jen zůstala na Bezdězu. V noci prý ho střeží čerti chodící po hradbách a také je část ukryta ve zmíněné tajné chodbě.
Je pravdou, že kdyby byla skutečná, byla by to zřejmě nejdelší podzemní chodba v Čechách, a navíc všechna čest kopáčům, musela by totiž překonat převýšení v nitru kopce. Ovšem na jaře roku 1810 prý sedláci orající pod hradem do této chodby propadli i s koňmi. Jelikož se však z chodby ozývaly strašidelné zvuky, sedláci nic nezkoumali a utekli hned, jak vytáhli koně. Druhý den se k díře odvážili, ale to už po ní nebyla ani památka.
Všude samí čerti
Pověstí o čertech je kolem Bezdězu takové množství, že je zde připomínají i různé názvy objektů. Existuje několik variant příběhů o sázkách čerta s člověkem. Tak měl vzniknout Čertův kopec, známý dnes jako Malý Bezděz, ale zeď, kterou měli čerti postavit, lidé rozebrali jako materiál ke zpevnění cest – zůstal jen malý úsek – Čertova zeď.
Také se říká, že Bezděz čerti nikdy neopustili a rušili při bohoslužbách a údajně je v Čertově věži dodnes ukryt poklad, který hlídá sám satanáš.
Zlovolný Ota Braniborský a nešťastný kralevic
Jakmile padl „král železný a zlatý“ Přemysl Otakar II., nastaly pro naši zemi těžké chvíle. Ota Braniborský, poručník královského syna Václava, drancoval Čechy jak jen mohl. Ještě dnes je známo, že úsloví Braniboři v Čechách neznamená nic dobrého.
Roku 1279 povolal Ota Kunhutu, vdovu po králi a jejího sedmiletého synka Václava, právoplatného českého dědice. Poručil je tajně zavézt na Bezděz. Zde přebývali v nedůstojných podmínkách chladných komnat. Václavův nucený pobyt byl staletími a ústním podáním lidu změněn v pověst o velkém utrpení, které zvěčnil Svatopluk Čech ve verších.
Známý je úryvek básně Svatopluka Čecha – když Václavovi přinesl jeho strážce Herman klícku s ptáčkem, aby jej v jeho stesku potěšil, Václav pustil ptáče na svobodu se slovy:
„Syn Otakarův dar ti vrací s díkem: onť můž´být vězněm – nikdy žalářníkem!“
Královně Kunhutě se posléze podařilo uprchnout do Opavy, odkud chtěla vést odboj proti Otovi. Ota se začal obávat, aby nebyl Václav osvobozen a odvezl jej z Bezdězu do Saska. Čeští páni zaplatili celé jmění, vlastně téměř vše, co si Ota řekl, aby jim kralevice vrátil. Václav potom vládl jako Václav II. Stíny života ve vězení ho však provázely životem dále. Jak se dalo čekat, měl chatrné zdraví, byl nervově labilní a k lítosti národa zemřel v pouhých třiceti pěti letech na tuberkulózu.
