Nedaleko Bystřice nad Pernštejnem se na vysoké skále nad soutokem Svratky a Nedvědičky tyčí mohutný goticko-renesanční hrad. Je možné, že jméno je odvozeno z německého Bärenstein (Medvědí kámen) – Pernštejn.
Historie i novodobý požár
Hrad založili v první polovině 13. století páni z Medlova, jejichž potomci, kteří se již psali z Pernštejna, tu sídlili až do roku 1596. Hrad byl postupně přestavován, hlavně ve druhé polovině 15. a v první polovině 16. století. Následovala renesance, která dodala interiéru bohatou výzdobu. Posledním Pernštejnem byl Vratislav, který nebyl příkladem šetrnosti, a tak hrad prodal na sklonku 16. století Pavlu Katharinovi z Katharu. Pozdější majitelé, kteří se často střídali, již do hradu významně nezasáhli. Posledními majiteli byli Mitrovští z Mitrovic, v jejichž držení hrad zůstal až do roku 1945, kdy byl zestátněn. Dnes je přístupný veřejnosti.
V roce 2005 došlo k požáru způsobenému pravděpodobně závadou na elektroinstalaci. Spousta předmětů byla zachráněna, spousta cenného nábytku však podlehla požáru, stejně jako část hradu (sýpka, kde byl uložen depozitář). Do obnovy se zapojili i dobrovolníci a by pořádána sbírka. Obnova stála 50 milionů a byla dokončena zhruba po pěti letech.
Romantika hradu neunikla ani filmařům. Za všechny lze uvést pohádku Jak se budí princezny.
Erbovní pověst Pernštejnů a cesta k pokladu
Na počátku všeho prý žil uhlíř Věnava, kterému se ve zdejších hlubokých lesích podařilo chytit nebezpečného zubra, jenž prý ohrožoval lid v okolních vsích. Přivedl ho prý dokonce před panovníka, který jej odměnil vskutku bohatě. Nejenže ho povýšil do šlechtického stavu, ale věnoval mu i značnou část zdejšího území a dal mu znak se zubří hlavou. Tak zní erbovní pověst Pernštejnů, kteří patřili k nejmocnějším a nejbohatším moravským šlechtickým rodům.
Strašidel není na Pernštejně mnoho – ale on sám je dosti tajuplný a záhadný. Na mnoha místech jsou vyryté znaky neznámého účelu, často pokládané za astrologická znamení. V jednom z výklenků je zazděna mramorová deska, na níž je vystupující reliéf s tajemným nápisem, rozděleným křížem. Výkladů je několik. Podle jedněch jde o jakési křesťanské poselství, podle jiných jde o zašifrovaný chronogram stáří hradu. Ale podle většiny jde o nápis, který, když bude rozluštěn, zavede dotyčného k pokladu, který se na hradě ukrývá.
Pověst o tisu
Stavba hradu na tak vysoké skále byla nesmírně obtížná a nemálo poddaných při padajícím kamení bylo zraněno či dokonce zahynulo. Jeden křižácký vysloužilec šel jednou náhodou kolem a spatřil snažení stavitelů. Prohlásil, že dříve vyroste z jeho suché hole velký strom, než aby na tomto místě stál hrad. A zarazil hůl do země. A přece – hrad byl opravdu přes mnohé nesnáze postaven a i suchá hůl se zazelenala a vyrostl z ní tis. Když byl hrad zcela hotov, na místě hole již stál strom, jehož kořeny prý prorostly až k základům hradu. Povídá se, že na tomto tisu závisí osud Pernštejna. Kdysi prý při hrozné bouři se ulomila špička stromu a v té době se v jedné hradní komnatě propadla klenba.
Podle jiné varianty pověsti vyrostl tis z hole, kterou tady po svém příchodu na Moravu zabodl sám sv. Metoděj.
Bílá paní z Pernštejna
Existuje několik variant pověsti o bílé paní pernštejnské. Podle jedné z nich v dávných dobách vládl na hradě jeden pán se svou sestrou, ovšem neustále se hašteřili. Paní to pak přestalo bavit. Odešla se svou služkou z hradu a usídlila se v lese v jeskyni. Po čase, když služka zemřela, padla na paní tíseň, neboť zůstala úplně sama. Stesku nakonec podlehla a zemřela, její ostatky však neměl kdo pohřbít.
Brzy po její smrti se pak na hradě začala objevovat bílá paní. Prošla z nádvoří všemi komnatami a lidé se jí zpočátku báli, než poznali, že nikomu vědomě neublíží. Nesměl se jí však nikdo posmívat. Jak už je na našich hradech zvykem, zvěstovala bílá paní Pernštejnům život i smrt. Jakmile však Pernštejnové vymřeli po meči a Frebonií z Pernštejna i po přeslici, přestala se bílá paní zjevovat – konečně se mohla odebrat k věčnému odpočinku.
Jiná varianta pověsti vypráví, že bílá paní se stále zjevuje, neboť je to dcera hradního pána, který ji sám zabil. Tehdy byl hrad v držení polského pána. Poláci v té době zuřivě obléhali Moravu, Moravané se to nechtěli nechat líbit a oblehli Pernštejn. Hradní pán a jeho lidé se bránili, ale když pán viděl beznadějnost situace, dohodl se s obléhateli, že hrad jim bude vydán, pokud jemu a jeho lidem umožní svobodný odchod. Jeho bojovná dcera odmítla, vlítla na hradby a začala z luku střílet na Moravany. To ovšem jejího otce rozzlobilo tak, že ji na místě zabil. Od té doby se tu zjevuje coby bílá paní.
Marnivá komorná
Krásná komorná sloužící na Pernštejně o sebe velmi dbala, a to tak, že zapomínala na mši. Kněz jí to vyčetl, ona ho však odbyla. Poté se propadla do země.
Tolik o pověstech, hrad při své cestě po Moravě určitě navštivte.
