Chrám nese titul barokní perly Moravy, je dílem Jana Blažeje Santiniho-Aichela a je opředen hned dvojím tajemstvím. Jedno je ale jasné – to, proč bylo Santiniho úkolem postavit tak velký chrám. Prostor měl pojmout co nejvíce z tisíců poutníků, kteří sem už od středověku mířili poklonit se zázračné soše Matky Boží.
Odkud socha pochází?
Podle starých dokumentů tu první stavba stála již v románské době a už ve 14. století křtinský kostel patřil k váženým poutním místům. Nikdo ale přesně neví, od jaké doby interiér zdobí slavná socha. Našla se údajně v roce 1210 za bouře v křoví poté, co se nad místem zjevila sama Matka Boží. Podle legendy měla socha pocházet z Palestiny, odkud ji v čase ohrožení přenesli andělé.
Je to jen legenda, přesto – socha je vytesána z kamene u nás ne zcela běžného a jejímu zahraničnímu původu se nebrání ani historikové. Ti předpokládají, že se k nám dostala prostřednictvím strahovských premonstrátů, kteří udržovali kontakty s bratry ve Francii a Porýní. V baroku byla socha polychromována a ozdobena klenoty.
Soše je dodnes připisováno několik set zázraků, a to i z nedávných časů – dochovala se písemná svědectví o lidech, kteří do chrámu přišli s holemi a odcházeli bez nich. Panna Marie Křtinská uzdravovala nemocné, vracela sluch i zrak a v časech nebezpečí chránila ty, kteří se na ni obrátili – říká se jí také Scutum Moraviae – Záštita Moravy.
Záchrana kostela a nástup Santiniho
Do kostela přicházelo stále více lidí – v 15. století byl sice přistavěn kostel pro německy mluvící poutníky, ale přesto tu bylo čím dál tím méně místa. V roce 1690 však věnovala majitelka boskovického panství Zuzana Kateřina Liborie z Ditrichštejna premonstrátům, kteří se o chrám starali, svůj statek Jesenec, aby byl po její smrti výnos použit na podporu poutního místa.
Chtěla se tak odvděčit za dva zázraky, o něž se v její rodině socha zasloužila. Poprvé uzdravila těžce nemocného manžela paní Zuzany, když se k ní modlila. A jakmile později paní Zuzanu stihla mrtvice, nechala se do Křtin donést a vyprosila si pomoc i pro sebe.
Než se budování většího chrámu rozběhlo, rozšířila se Santiniho sláva. Stavba mu tedy byla svěřena a započala roku 1718 – dokončena byla až v roce 1750. Původní Santiniho projekt byl částečně pozměněn, přesto je v chrámu znát jeho geniální hra s prostorem a světlem. Člověk, jenž přichází, možná očekává velkolepost, ale přesto mu směle řešený prostor vyrazí dech.
V roce 1771 byl poutní chrám Jména Panny Marie vysvěcen, ale už následující rok Josef II. dekretem zakázal poutě na zázračná místa. Další rána pro premonstráty přišla v roce 1784, kdy další císařský dekret zábrdovický klášter zrušil.
Poklady v podzemí? Nějaké rozhodně!
Po zrušení kláštera se začalo vyprávět, že zábrdovičtí premonstráti stačili ukrýt své poklady v podzemních chodbách křtinského kostela. Chodby se prý táhnou do několika stran a kdesi v nich leží i 12 stříbrných soch apoštolů v životní velikosti (pověsti o podobném pokladu se nacházejí na více místech naší země). Ale vchod do podzemí nehledejte! Čekají tam na vás černé přízraky mrtvých kněží, kteří poklady hlídají.
Nevšední poklad zde již ale nalezen byl. V roce 1991 byla archeology a speleology, kteří prozkoumávali podzemí křtinského poutního místa, objevena pod chrámovou věží krypta. Vchod do ní byl zazděn a zamaskován schodištěm do chrámu. Krypta obsahovala pozůstatky nejméně 974 lidí. Mezi nimi byl i tajemný nález: dvanáct lebek, z nichž každá nese černě vymalovaný vavřínový věnec s písmenem T na čele. U nás se jedná o zcela unikátní nález.
Nikdo neví, kdy, kdo a proč je takto vyzdobil. O písmenu T se spekuluje, že se jedná o Antonínský kříž, nebo o poslední písmeno starokananejské abecedy – tau. Podle Ezechielova biblického proroctví jím budou v Jeruzalémě označeni všichni spravedliví. Je mnoho hypotéz o tom, odkud by měly lebky pocházet – některé z nich míří až k exekuci na Staroměstském náměstí roku 1621. Variant je celá řada. V jedné lebce je také vyvrtán otvor s neznámým účelem a minimálně jedna lebka patřila ženě. Záhada zůstává.
