Přimda je zřejmě nejstarším hradem v Čechách. Podle Kosmovy kroniky jej vybudovali „nějací Němci“, a to prý již roku 1121.
Historie a zajímavosti hradu
Kníže Vladislav I. hrad na Němcích brzy dobyl. Ve středověku byl hrad rozšiřován, několikrát se dostal do zástavy, nějaký čas obýval Přimdu loupeživý rytíř Boreš z Rýzmburka. Koncem 16. století bylo celé panství rozprodáno a hrad se proměnil ve zříceninu – dominantou je zbytek původní mohutné věže.
Zajímavostí je, že Přimda sloužila i jako vězení – v letech 1148 – 1150 a 1161 – 1173 zde byl internován Přemyslovec Soběslav (budoucí Soběslav II.), a to svým sokem Vladislavem II. (tedy sokem na trůně, nikoliv v lásce). Soběslav zde musel pobývat celkem 14 let, přičemž mu věznění dosti znepříjemňoval zdejší purkrabí Konrád Šturm. Po nástupu na trůn jej Soběslav dal zmrzačit. Dalším vězněm se stal v roce 1247 po nepodařeném pokusu o převzetí moci také Přemysl Otakar II.
V přízemí přístavku u věže se dochoval prevét, pravděpodobně nejstarší ukázka záchodu u nás. Dnes po dlouhodobých úpravách zůstala Přimda sice zříceninou, ale tak upravenou, že je zapsána mezi národní kulturní památky.
Legenda o Přimdě
V dávných dobách, kdy se na česko-německém pomezí rozprostíraly temné hvozdy, žil na dvoře německého císaře hrabě z Oldenburka. Měl se zde naučit vybraným mravům, avšak zamiloval se do císařovy dcery. I ona se do něj zamilovala, ale oba věděli, že císař by jim jejich společně štěstí zřejmě nepřál.
Hrabě tedy odešel do hvozdů, aby postavil či našel skrytý hrad, na který by mohl se svou milou odejít. Našel Přimdu a přikázal čeledi, aby nakoupila zásoby. Navíc najal dělníky, aby hrad rozšířili. Zřejmě však nebyl jemnocitným mládencem – když byla stavba dokončena, hrabě svolal čeledíny a nařídil, aby všechny dělníky zabili, to aby nemohli prozradit polohu hradu.
Rozkaz musel být splně a hrabě poté oznámil čeledínům, že na jejich počest oslaví celou akci ve sklepení, kde na ně čeká spousta vína. Nic zlého netušící čeleď sestoupila do sklepa, hrabě však za nimi zabouchl těžké dubové dveře a uzavřel je na petlici. Poté založil oheň a odebral se pryč – to aby neslyšel nářek upalovaných.
Jelikož nyní již nebyl nikdo, kdo by prozradil, kde hrad stojí, mohl unést svoji vyvolenou z císařského dvora. Císař však po letech náhodou lovil právě v tomto pohraničním hvozdu, ale ztratil se z dohledu své družiny. Hledal pak cestu k jakémukoliv lidskému obydlí, když tu zahlédl v dáli kouř. Pustil se po stopě a hrad objevil. Otevřel mu sám hrabě z Oldenburka, císaře však nepoznal. Ten na sobě nedal nic znát a druhý den nalezl cestu ke své družině.
Společně pak vyrazili na cestu k Přimdě. Než však stačili hrad začít dobývat, na ochoz vystoupila císařská dcera a prosila otce, aby všeho zanechali. Pokud prý zabijí jejího rytíře, vrhne se sama z hradeb. Císař se raději smířil s osudem. Dceru i hraběte odvezl zpět ke dvoru a hrad zůstal opuštěn. Děsivé tajemství ve sklepení zůstalo utajeno. Hraběte však až do smrti každou ze sna budilo strašné naříkání jeho čeledínů…
