Vlastní neúspěch nebo ztráta se nás vždy dotkne. Někdy méně, jindy více. Záleží na tom, co se nepovedlo, o co jsme přišli. Pokud nám kroupy zničí celou úrodu rajčat, bude nás to mrzet. Přijdeme-li o práci, citelně nás to zasáhne (i přesto, že nás nebavila). Opustí-li nás dlouholetý partner, budeme zdrceni. Každá ztráta je jiná, nicméně téměř vždy je doprovázena následujícími reakcemi:
Prožití emocí
Ztrátu budeme prožívat různě, avšak pocitům jako zklamání, zlost, smutek nebo deprese se nevyhneme. U zásadnějších problémů se může objevit také popření, tedy podvědomá snaha si problém nepřipustit, protože je pro nás příliš zásadní. Například nemůžeme uvěřit tomu, že naše vzorné dítě se místo vysokoškolských studií fláká po barech. „To není možné! To musí být omyl!“ Lomcuje s námi vztek a zklamání. Hluboký žal pocítíme, opustí-li nás blízký člověk nebo když přijdeme o zaměstnání, kterému jsme roky věnovali kus svého já. Je důležité si všechny tyto pocity připustit a prožít. Pokud je budeme pouze potlačovat a tvářit se, že se vlastně nic nestalo, hrozí, že se budou v našem nitru kumulovat, a jednoho dne díky malé kapce pověstný pohár naší psychiky přeteče. Právě díky onomu vnitřnímu prožití by mělo následovat smíření a schopnost skutečnost přijmout. Je to pro naši duši ulehčení a schopnost kráčet dál.
Vytváření vlastních vysvětlení
Neúspěchy a ztráty nás vedou k otázce: „Proč se tak stalo?“ Naše mysl chce nutně najít nějaké logické vysvětlení, které nám ulehčí nést ono pomyslné břímě. Problém je v tom, že si většinou vytváříme vysvětlení, která podvědomě „filtrujeme“ přes ego naší osobnosti, takže naše výsledná domněnka může být dosti vzdálená od reality. Pokud patříme k lidem, kteří mají sklony k sebeobviňování, pak dojdeme k závěru, že jsme o práci přišli, protože jsme neschopní, partner od nás odešel, protože jsme se ve vztahu málo snažili a naše dítko skotačí po barech, protože jsme mu doma dopřáli málo volnosti a příliš ho zatěžovali povinnostmi. Naopak, pokud patříme k lidem, kteří nehledají chybu v sobě, ale převážně v těch druhých, pak ve stejné situaci dojdeme k závěru, že v práci jsme byli příliš dobří, takže jsme příliš ohrožovali svého šéfa, partner od nás odešel, protože si nevážil dobrého bydla a dítě lítá po barech, protože manželka byla při jeho výchově vždycky moc „měkká“.
Uvedené úsudky si vytváříme právě díky našemu příliš subjektivnímu pohledu, který je ovlivněn optikou naší osobnosti, takže realita bude pravděpodobně ležet někde mezi uvedenými extrémy. V tu chvíli je neocenitelný pohled někoho zvenčí, někoho, kdo je schopen nestranného náhledu na celý problém. Může to být kamarád (ovšem skutečně spolehlivý) nebo třeba také terapeut.
Snaha vyhnout se dalším nezdarům
Člověk, který ztratí peněženku, si bude zpravidla dávat od této chvíle na své věci větší pozor, protože už nebude chtít tuto nepříjemnou situaci znovu zažít. Rovněž my se budeme chtít pro příště vyhnout bolestným zkušenostem. Na základě našich „logických“ úvah, ke kterým jsme došli v předchozím odstavci, si vytvoříme jednoznačný závěr. V práci všem všechno odkýváme, abychom neměli problémy, v žádném příštím partnerském vztahu se už nebudeme citově angažovat a co se týká výchovy, další dítě raději preventivně seřežeme za každý přestupek hlava nehlava, aby ho později ani nenapadlo tahat se po barech jako jeho nezdárného sourozence. Rozhodnutí tohoto druhu mohou být velmi nebezpečná. Život není totiž pouze černobílý. Tudíž ani naše závěry by neměly odrážet pouze pomyslnou černou nebo bílou variantou.
Zdroj: Psychology Today
