Zřícenina hradu Děvičky: Pověst o hradním pánovi, který zešílel po podlé vraždě dcery tatarského chána

Děvičky

Na východním výběžku Pavlovských vrchů se na skále vypíná zřícenina hradu Děvičky. Ke hradu se váže hned několik pověstí, přičemž každá z nich je jinak zajímavá. Pověst o tatarském chánovi, který chtěl pomstít smrt svojí dcery, může mít přitom reálný základ.

Stručná historie hradu

Hrad pochází asi ze 13. století a byl původně královským majetkem. Roku 1334 jej ale získal Hartneid z Lichtenštejna. V první polovině 16. století došlo k přestavbě, která přispěla k finančním potížím Lichtenštejnů, proto ho v roce 1560 prodali uherskému šlechtici Ladislavu Kerecsenymu. O pouhých 15 let později hrad připadl Ditrichštejnům, kteří pokračovali v přestavbě, avšak v polovině 17. století hrad vypálila švédská vojska. Po polovině 18. století se hrad uvádí jako pustý. Od roku 1964 je chráněn jako kulturní památka.

Pověst o dceři tatarského chána

Pod hradem Děvičky můžeme spatřit tři kamenné útvary, s nimiž jsou spojeny hlavně dvě pověsti. Nejprve si povíme o tatarské princezně. V tatarské zemi žil bohatý chán, jehož dcera ráda poznávala cizí země. Jednoho dne se vypravila i do zemí křesťanských a dojela až na Moravu. Zde se zastavila na Pavlovských vrších a potkala rytíře, který se jí velmi líbil, a který sídlil na hradě Děvičky. Ten tatarskou princeznu pohostil a připravil jí a dvěma jejím společnicím nocleh.

Když ovšem viděl, že její zavazadla přetékají šperky a jiným vzácným zbožím, neváhal. Za příjemným zevnějškem se totiž skrývalo kruté srdce. Jakmile tedy všechny tři usnuly, zmoženy únavou, podřezal je a jejich těla shodil ze skály. Potom prohlížel ukořistěné poklady. Ráno ale, jak vyhlédl z okna, čekalo jej nemilé překvapení. Zkamenělá těla tří dívek jej vyčítavě pozorovala. Hrůzou zešílel a vrhl se sám ze skály. Od těch dob prý duch šíleného rytíře bloudí hradem i okolím.

Princeznin otec, chán Batú, se vydal dceru pomstít a přitáhl na Moravu, kde jeho vojsko ničilo vše kolem. Naštěstí se chánovi donesla zpráva, že v zemích, odkud pocházel, zemřel následník trůnu. Chán Batú se rozhodl bojovat raději doma, a to o dědictví.

Reálný základ?

Celá legenda může mít reálné jádro. Mongolové ve 13. století vyhnali z jihoruských stepí Kumány, jiný divoký národ, jehož proslavili výborní lučištníci. Když Přemysl Otakar II. válčil s uherským králem Bélou IV. (tento panovník využíval ve svém vojsku právě Kumány), tak roku 1253 vpadli Kumáni na Moravu a řádili jako pominutí.

Dalimilova kronika o tom vypráví – “na Moravě tehdy není klid. Řádí tam uherští vrazi. Přemysla však neporazí, kam se vrtnou – on je dřív. Rozum bere jim ten div, a když táhne česká jízda, utíkají, jen to hvízdá“. Přesto tehdy Kumáni zničili Děvičky, které obnovil až král Václav II.

Lidé si potom zřejmě popletli Kumány s Mongoly – a není divu, vždyť si tyto národy byly podobné vzhledem i krutostí v boji.

Tři rytířské dcery

Jiná varianta pověsti o kamenech vypráví o třech rytířských dcerách, které proklela vlastní matka, když odmítly pracovat. Proměnily se v kameny a až tehdy si rytířka uvědomila, co provedla, a ze žalu těžce onemocněla. Po její smrti lidé prý vídali bílou paní, která sedávala u kamenů, ze kterých se ozýval tichý pláč.