Epidemie znamenaly pro Evropu vždy pohromu a samozřejmě se nevyhnuly ani velkému římskému impériu. Objevuje se dokonce teorie, že epidemie přispěly k jeho zániku.
Neštovice, spalničky, malomocenství
V roce 251 zaútočila na Evropu kombinace neštovic a spalniček. Údajně v průběhu jednoho dne v Římě dokázala usmrtit až 5 tisíc osob. Evropu, ale i Asii sužovalo odedávna i malomocenství – nakažení byli drženi v izolaci a kastrováni – tyto hrozné metody však možná přispěly k alespoň dočasnému vymizení této choroby.
Morová rána
To ze všeho nejhorší ale mělo teprve přijít. V roce 542 východní Justiniánovo císařství zaplavila vlna moru. Byl to první osudový zásah dýmějového moru. Zrodil se prý v Etiopii, pak putoval do Egypta a středomořské Evropy až k Rýnu. Byla to neobyčejně nakažlivá a smrtelná nemoc. Ohlašovalo ji množství krys. Dnes již víme, že blechy z nakažených krys nemoc kousnutím přenášely na lidi. Lidský organismus se pokoušel infekci zachytit v mízních uzlinách, které pak narůstaly do velikosti pomeranče.
To ale ještě nebylo vše, udeřila ještě horší rána – to když se objevil mor plicní. Když bakterie moru – Yersinia pestis – pronikla do plic, přenášela se na další osoby kapénkovou infekcí jako chřipka.
Mnoho staletí, pokaždé když morová nákaza pustošila Evropu, byla pro křesťany „jedním ze čtyř jezdců Apokalypsy“, a původ nemoci byl spatřován v Božím hněvu.
Zemřeli téměř všichni nakažení
Plicní mor téměř vždy končil smrtí, ale docházelo i k výjimkám, což bylo tehdy vysvětlováno buď jako Boží intervence nebo dílo ďáblovo – uzdravený tak mohl také skončit na hranici. Teprve ve 20. století se přišlo na to, že jedinci s krevní skupinou nula jsou vůči moru odolnější. Někteří lidé zase měli geny, které jim umožnily produkci vhodných protilátek.
Záhada vymizení moru – dočasně
Tyto geny předávali potomstvu a snad díky nim Evropa úplně nevymřela – nejednou už to vypadalo, že se tak stane. Počet zemřelých v morové vlně v 6. – 7. století není přesně znám, ale hypotézy počítají, že to byly desítky milionů lidí v Evropě a na Blízkém východě.
Mor tedy náhle zmizel a my dodnes nevíme proč. Krysy totiž zřejmě neodešli pryč. Lidé se možná stali vůči nemoci odolnější – nebo bakterie ztratila svoji účinnost. Tehdy to bylo přisuzováno opět Boží vůli.
Nová epidemie
Epidemie se však v plné síle objevila znovu, a to v roce 1347, kdy mongolský chán Džanibek obléhal u Černého moře janovský přístav Kaffa (dnešní Feodesie). Tataři náhle začali umírat na záhadnou nemoc a chán dostal šílený nápad. Přikázal katapultovat mrtvá těla za hradby města. Z nakažené Kaffy putoval mor nejdříve do Konstantinopole, s loďmi do Itálie i Francie – nejdříve do města Marseille, které tak bylo odsouzeno k smrti. Pak se rozšířil prakticky do celé Evropy.
Někteří badatelé přirovnali tuto morovou ránu k atomové katastrofě. Plicní komplikace způsobovaly, že nakažení lidé umírali i v průběhu několika hodin. Máme dostatek pramenů, které nám vykreslují hromady mrtvol, zoufalství, bídu, hlad a nenávist – ta se nezřídka obracela proti Židům, kteří se stali obětními beránky. Evropané propadali buď absolutnímu zoufalství, absolutní nenávisti ke všemu nebo také absolutní neřesti. Když roku 1352 mor ustoupil, Evropa byla téměř vylidněná.
Působení ohně?
Evropané si později při dalších vlnách všimli, že na epidemii působí oheň, a tak se jím začali obklopovat. Teprve později si lidé dali do souvislosti, že oheň spálí také krysy s blechami.
V dalších staletích se objevovaly další epidemie, ale nebyl to jen mor, co sužovalo lidi. Přesto se mor ještě několikrát objevil. Po něm nám krom jiného zůstalo přání „na zdraví“, když někdo kýchne. Tenkrát to totiž mohlo označovat počátek nemoci. Je prý skutečností, že na některých světadílech údajně existují dodnes ohniska moru, která jen číhají na vhodný okamžik.
