PLZEŇSKÝ KRAJ – Vše začalo v jednom pražském oddílu Poutníci. Do oka jim na internetu padla zajímavá výzva, nazvaná 72 hodin, kterou tam vložil kastelán vodního hradu Švihov. Program sliboval hezký výlet, prima víkend, ale také povinnosti a užitečnou práci, jejíž výsledky památce přinesou dlouholetý užitek.
Správce hradu hledal pomoc při výsadbě stromků v obnovovaném sadu, který kdysi hrad obklopoval. Šlo mu však o víc, než aby se jen zorganizovala nějaká další „akce pro akci“ nebo běžný dobrovolnický úklid okolí památky. Chtěl, aby něco netradičního zažily i děti, které se rozhodly pomoci. Aby zůstal nějaký hmatatelný výsledek, za kterým se budou moci třeba do Švihova vracet. S oddílem, s rodiči a jednou možná i se svými dětmi.
hudba:Jon Sayles
Oddíl Poutníci dorazil do Švihova vlakem, který jim svým houkáním prozradil, že se již blíží k cíli. Potom ještě museli projít kousek cesty malebným městečkem, ale to už se před nimi začaly vynořovat věže majestátního hradu, kde v jeho bráně na ně čekal usměvavý kastelán. Po vřelém přijetí všech dvacet jedna pomocníků ubytoval v hradním špýcharu.
Sotva se zabydleli, už na ně čekala noční dobrodružná prohlídka hradu s baterkami. Všech jeho nádvoří, sklepení i místností, opředených nejrůznějšími tajemnými pověstmi. Nemohla chybět určitě ta o dávném majiteli panství, panu Půtovi, jehož portrét, sádrový odlitek podoby z náhrobku, návštěvníky uvítal ve vstupní síni. Říká se, že Půtu musí každý uctivě pozdravit a kdo tak neučiní, toho na hradě provází nejrůznější nehody a smůla.
Na špýchar se vrátili plní zážitků, a to je ještě před spaním čekala seznamovací hra. Druhý den ráno po vydatné snídani se vydali k bývalému hradnímu příkopu. Ten byl po třicetileté válce zasypán, a ještě později tu vznikl sad, který bohužel časem zanikl. A tak úkol zněl jednoznačně. Sad bylo třeba obnovit. Na děti už zde čekaly krumpáče a lopaty, a přestože byli ve složení patnáct dětí a čtyři dospělí, práce jim šla od ruky.
S jejich pomocí vznikaly jámy pro budoucí stromky jako po másle. Bylo jich dohromady čtyřiatřicet! Dokonce i nejmenší dětí (šest let) vydrželi pracovat celou dobu a nedali na sobě znát únavu a po obědě se sami ptali, jestli mohou jít pracovat dál. A to ještě navíc přehazovali hnůj a sbírali kameny a drny.
Kastelán měl k dispozici plánek, podle kterého se vyměřovalo, kde má být která jáma vyhloubena. Nejvíc bude v sadu jabloní. Nebudou ale chybět ani třešně, v plánku byla zakreslena i jedna hruška a lísky. Navíc si děti mohly také vysadit jeden stromek. Malý doubek. Takovou připomínku jejich pomoci. Je prima, že se budou moci k němu vracet. A vědět, že byl zasazen do země tenkrát, když na hrad přijeli Poutníci.
Po práci malé pomocníky čekalo opékání buřtů, zpívání při kytaře a to až do setmění. V neděli ráno si se zájmem prohlédli hrad za denního světla, a pak vyrazili na cestu k blízké zřícenině hrádku Kokšín. Ten prý střežil místo, odkud se přiváděla voda do obranných příkopů švihovského hradu.
To už se ale den chýlil ke konci a bylo třeba zamířit zpátky na nádraží, kam jim vděčný kastelán přivezl na přívěsu bagáž. Od správce hradu všichni jako poděkování dostali i malý, ale skvělý dárek: Rodinnou vstupenku k prohlídce Švihova. Termín si budou moci sami vybrat. A také ukázat rodičům stromek, který si u hradu sami zasadili.
