Marek Eben zdolal Himaláje i s vysokými horečkami!

Moderátor, herec a zpěvák  Marek Eben  ( 18. 12. 1957) je neodmyslitelnou součástí StarDance, spolu se svou kolegyní Terezou Kostkovou. A všichni milovníci tohoto pořadu moc dobře vědí, že bez “Ebena a Kostkové” a Moon Dance Orchestra Martina Kumžáka, by StarDance prostě nebyl ono! 

StarDance letos vchází do jubilejní desáté sezóny. Co pro vás bylo pomyslným vrcholem všech těchto ročníků?

Já to takhle moc nevnímám, každá řada je úplně jiná a velmi těžko se to srovnává. Každou řadu taky poznamená nějaký soutěžící a zdaleka to nemusí být ten vítěz. Jeden ročník byl ve znamení Jiřího Schmitzera, jiný se zapsal, jako Pavláskův ročník, z další řady si asi diváci vybaví souboj Taťány Kuchařové s Aničkou Polívkovou. Ale že bych si při pohledu zpátky řekl, tenhle moment byl nejlepší ze všech, to se neděje.

Desátý ročník vybízí k bilanci. Když se ptáme bývalých účastníků, co pro ně znamenala účast ve StarDance, často odpovídají, že je v lecčem změnila. Co to znamená pro vás?

No, člověk se na tomhle pořadu moc naučí. Přece jenom je to deset přímých přenosů a už to samo o sobě vyžaduje poměrně velkou psychickou odolnost. Jsou kolegové, kteří to mají rádi, ten adrenalin. Třeba Terezka, té to nevadí vůbec, ale já jsem si na to nikdy nezvykl, pořád mi to trochu nahání hrůzu. Naučil jsem se, že tohle je večer, ze kterého vás nic neomluví, už jsem moderoval s devětatřicítkou horečkou, s antibiotiky nebo s Codeinem, to je můj věrný kamarád. StarDance, to jsou takové Himaláje showbusinessu, je to vysoko, takže tam pěkně fouká a nedýchá se tam snadno, někdy tam lezete s kyslíkem, někdy bez, ale zůstat v základním táboře nemůžete.

Pamatujete si na svůj první večer se StarDance? Jak probíhal? Jak jste si po skončení prvního ročníku představoval, že to bude dál?

První ročník si pamatuji velice dobře, já byl jak v Jiříkově vidění. Jednak jsem nebyl zvyklý na takový náklad krásy, v první řadě byly fakt brutální kočky, Tereza Bufková, Kristýna Coufalová, Kamila Tománková, Petra Kostovčíková, to bylo hodně silné kafe. Já si na ně tak nějak zvykl během zkoušek, ale když se potom oblékly do tanečních šatů, to se teda bylo na co dívat. A Terezka navrch. A pak asi nikdo z nás nečekal, že by to mohlo mít takový úspěch u diváků, kam jsem přišel, všichni to hned řešili a to bylo překvapující a zároveň moc milé.

Neděsila vás nikdy představa, že vás spolupráce na tak exponovaném projektu jako je StarDance zaškatulkuje?

Ne, já jsem tohle nikdy moc neřešil. Snad jedině, když mi nabídli moderování soutěže O poklad Anežky České, to byl takový milník, kdy jsem si uvědomoval, že je to pořad, který poběží každý měsíc a že se z té herecké kategorie pravděpodobně překlopím mezi moderátory, což nevyhnutelně vede k úbytku těch hereckých nabídek. Ovšem já jich zase nikdy tak moc neměl, tak to nebylo tak složité rozhodování. Ale moderátor je vždycky sám za sebe, vy si tu svou škatulku vytváříte sám, už léta jsem ve škatuli Ebena a docela jsem se tam zabydlel.

K jakému tanci byste přirovnal vaši cestu ve StarDance?

To bude skočná, u toho se zadýcháte.

Letos pořad čeká velká řada novinek, co se týče tematických večerů, který je vaším favoritem?

Vůbec si to netroufám odhadnout. Já už se tolikrát mýlil! Vždycky je to sázka do loterie, některé z minulých večerů dopadly nad očekávání dobře, u jiných to zase takové posvícení nebylo. Třeba loni se ukázalo, že Moon Dance Orchestra jsou opravdu nenahraditelní, tam už bych žádné experimenty nedoporučoval. Ale třeba filmové nebo muzikálové večery byly nakonec u diváků velmi úspěšné. Samozřejmě, nikdy se nezalíbíte všem, zvlášť když na to kouká přes milion lidí, ale do nějakého rizika se jít musí a já myslím, že to naši dramaturgové dělají velice chytře.

Na parketě i v obecenstvu se v následujících přímých přenosech objeví řada vítězů i účastníků. Na který pár nejvíce vzpomínáte? 

Když už jste to zmínila – a to jsem moc rád – to je taky jedna výjimečnost tohohle pořadu, že tam chodí tak rádi do publika ti, co už soutěží prošli. To u jiných takových pořadů nenajdete. Asi v tom bude trochu nostalgie, ale věřím, že taky pozitivní vzpomínky, jinak by přece nepřišli. Jediné, co mě mrzí je, že je mám celý večer za zády, jinak bych si náš VIP sektor daleko víc užil. Ale vybrat jeden pár, na který bych vzpomínal nejvíc, to taky nesvedu, mám je všechny v docela živé paměti a řekl bych, že kdybyste se mě zeptali, kdo s kým tančil, dal bych jména párů celkem bez potíží dohromady.

Druhý večer byl věnován Karlu Gottovi. Na jakou píseň od něj byste si nejradši zatancoval?

Ukážu ti cestu rájem. To je opravdu hodně pomalu, to bych odploužil.

Po minulém, výročími „napěchovaném“ osmičkovém roce si letos připomeneme jedno pro naši nejzásadnější – Třicet let svobody. Co pro vás toto výročí znamená?

Absolutní zvrat v mém životě. Člověk si na tu svobodu tak snadno zvykne, ale je to takový zázrak, že se to stalo. Kdyby nebyl listopad, nebylo by skoro nic z toho, co teď dělám. Pochybuji, že by socialistická televize koupila zábavný formát od BBC, a i kdyby se to stalo, určitě bych to nemoderoval já. Ani si to neumím představit, vždyť já poslední verzi scénáře pošlu v sobotu nad ránem a jen pár lidí tuší, co budeme s Terezkou říkat a velmi často to úplně přesně nevíme ani my. To by dřív bylo nemyslitelné, text by musel projít cenzurou a zbyl by takový ohryzek okousaný od všeho, co má nějaký vtip. V naší profesi je svoboda esenciální věc, bez ní jste svázaný ve svěrací kazajce. Je mi trochu líto, jak rychle jsme zapomněli na to, jaké to tu bylo a jak nás osud vyznamenal, že jsme se toho dočkali, mým prarodičům se to třeba nepovedlo.

Tanec a svoboda – souvisí spolu podle vás? Jak?

Asi záleží na tom, co se tančí a kde. Pokud jde o StarDance, tam je to s tou svobodou při tanci „vocaď pocaď“. Zkuste si při latině svobodně našlapovat na paty a uvidíte, co vám Zdeněk Chlopčík řekne.

Ze zákulisí často slýcháváme, že „dělat“ StarDance je jako pobyt na půlročním táboře. Zatímco vám se mění sestavy „táborníků“, vy zůstáváte. Jak snadno pak zapadnete do nové party? Jste spíš vedoucí nebo starší kamarád?

Je to hrůza, ale já už jsem nejstarší kamarád. Třeba loni to tak bylo. A jak jsem tak koukal, ani letos to nebude jinak. I ta Veronika Kubařová je mladší. Asi o čtyřicet let. Nějak se mi na to těžko zvyká. Jediná výhoda je, že můžu všem tykat. Ono to totiž není tak snadné, jak by se zdálo, já osobně nejsem vůbec zastáncem nějakého plošného tykání, ale tady je tolik různých lidí, že se pak člověk plete, nepamatuje si, s kým už si „potykal“ a s kým ne, tak je jednodušší dohodnout se hned zkraje.

Co byste popřál StarDance k desátému výročí?

Spokojené diváky. To je stejně ten základ. Když se to bude líbit lidem, budeme i my šťastní, když ne, Pánbůh potěš.