Jaké je motto Lucie Bílé? Udržuj řád a on udrží tebe

Velkolepý koncert Lucie Bílé, který se konal tento týden ve vyprodané O2, uvidíte na Štědrý den v České televizi. A neměli byste si ho nechat ujít. Naši Zlatou slavici doprovázel skvělý orchestr a vše bylo podtrženo nádhernou světelnou šou, která dokreslovala vánoční náladu. I když Lucie jednou řekla, že  největších poklonu jí vysekl jistý mladý kolega když pronesl, že je tak obyčejná, že neví proč by ji měl obdivovat, nezbývá než konstatovat, že je víc než obdivuhodná! 

Lucko, máte ještě nějaké přání nebo cíl, kterého byste chtěla dosáhnout?

Čas strašně letí a tak mám jen jedno přáni. Ať mám dost času na vše co jsem si naplánovala…

Jaký je podle vás recept na štěstí?

Důležité je se neleknout, když se nedaří. Ono nikdy neprší věčně!

Vaše hudební začátky byly těžké. Bylo něco, co vás v té době zklamalo a otevřelo vám oči?

Začátky jsou vždy těžké a chvála bohu za to. Já jsem se krásnými věcmi nic nenaučila. To mé kotrmelce byly školou k nezaplacení.

Co pro vás bylo nejdůležitější, jako pro matku, při výchově syna?

Stále ještě máma jsem, a tak i já mám stále spoustu otázek. Teď jen chodím po špičkách a z dálky pozoruji, jestli nejsem potřeba. Být máma je ten nejtěžší a nejdůležitější úkol.

Máte někdy úplně volný den a jak případně probíhá?

Za volný den považuji ten, kdy mám jen večer koncert. Jeviště je pro mne relax a odměna. To vše kolem je náročnější, než se zdá. A když mám tedy takový den, tak navlékám korálky a tvořím růžence, anděly a náramky, za které nakupuji invalidní vozíky. Baví mě to a uklidňuje. A někdy mám i záchvaty uklízení…

Co považujete za největší úspěch v životě?

Svého syna. Být máma je nejvíc!

Vídáme vás jen s úsměvem na tváři. Jste opravdu tak v pohodě?

Někdy se usmívám i když duše pláče.  A takové chvíle zvládám jen díky dobrým lidem kolem sebe.

Jste krásně štíhlá. Co pro sebe děláte a jakým typem cvičeni se zabýváte?

Každému radím jednoduché pozdravy slunce a pro mne je teď novinka, že jsem začala cvičit i večer. Vždy jsem si myslela, že ráno stačí, ale večer je důležitější. Mým mottem je: Udržuj řád a on udrží tebe!

Měla jste někdy kvůli kritice (nemyslím konstruktivní, ale takovou tu typicky rýpavou, snad i neoprávněnou, která zrcadlí spíš něčím nešťastného člověka, který jí rozhazuje), chuť seknout se svou prací?

Nikdy jsem to nechtěla vzdát, ale obrečela jsem leccos. Naposledy dnes ráno…