Je to srdeční záležitost a čest, mít na starosti zvířata v zoologické zahradě

Stovky zvířat a každodenní péče o jejich zdraví je náplní práce veterinárního lékaře Dominika Gregoříka. Ten se stará o zvířata ve zlínské zoologické zahradě a zároveň provozuje vlastní veterinární praxi. Povídali jsme si o tom, co všechno práce zooveterináře obnáší i jakým směrem se ubírají české zoologické zahrady.

Jak jste se k práci veterinárního lékaře v zoo dostal?

Studoval jsem vysokou veterinární školu v Brně a už při stu-
diích jsem se věnoval parazitologii a pro vzorky jsem si chodíval do zlínské zoologické zahrady. Seznámil jsme se s bývalým veterinářem i vedením zoo. Když jsem pak po vojně musel absolvovat povinnou praxi, chvíli jsem pracoval i tady. Ze dne na den se tehdy rozhodl skončit stávající veterinář a mě požádali, abych ho nahradil. Neváhal jsem. Bylo to velké štěstí a pořád to beru jako výzvu. Je to prestižní práce.

Jaké byly vaše začátky? Dá se nastudovat všechno o takovém množství cizokrajných zvířat?

Veterinární lékařství jsem studoval v době, kdy zaměření na exotická zvířata neexistovalo. Tehdy se kladl se důraz na krávu, koně, prase a okrajově byla probírána anatomie psa. Veterináři se věnovali především hospodářským zvířatům, domácí mazlíčci nebyli ještě v módě. Třeba plazy, ptáky nebo právě exotická zvířata, to jsme vůbec neprobírali. Internet tehdy nebyl, odborná literatura také ne. Vycházelo se z domácích zvířat a jejich anatomie. Do zoo jsem nastoupil v únoru 1992 a naštěstí jsem se dostal do kontaktu se zkušenějšími kolegy, kteří měli na starosti zvířata v zahradách ve Dvoře Králové, v Praze nebo v Liberci. Díky nim jsem se spoustu věcí naučil a adaptoval se na naši zoo.

Takže takzvaně za pochodu ale v plném nasazení?

Ze školy jsem „uměl“ hospodářská zvířata – takže ze začátku pro mě bylo snazší léčit třeba antilopu, tedy kopytníka, než třeba želvu. Ale ono platí, že stejné druhy zvířat se chovají podobně. Například slepice a exotický papoušek – oba jsou ptáci a anatomicky jsou si mnohdy podobní. Všechno jsem si postupně osvojil. Samozřejmě velmi důležitá je spolupráce s ošetřovateli a lidmi, kteří mají chov přímo na starosti a jsou se zvířaty v celodenním kontaktu.

Co vlastně práce veterináře v zoo obnáší?

Jde o velmi různorodou práci. Veterinář se totiž nepodílí jen na léčbě zvířat, velkou část jeho práce tvoří konzultace krmných dávek, řešení prostředí, velikost ubikací a podobně. Mám na starost zoohygienu, kam patří celková péče o zvíře. Zlepšováním prostředí, ve kterém zvíře žije, dokážeme významně ovlivnit jeho celkový zdravotní stav. V mnoha českých zoo pracuje jen jeden veterinář. Já tady byl skoro dvacet let sám, teď už mám kolegu, který mě dokáže zastoupit.

Máte i vlastní praxi, jak se to dá stíhat?

Péče o zvířata v zoo je ve své šíři velice zajímavá práce, ale její kombinace s vlastní veterinární praxí je například v chirurgii velkým přínosem. Do ordinace mi denně chodí asi šedesát psů a dalších zvířat, každý den několik hodin stojím u operačního stolu. Zašívám, řeším zlomeniny, provádím kastrace a další zákroky, ke kterým se v zoo tak často nedostanu. Díky této rutině jsem pak schopen si v zoo poradit s jakkoli velkým zvířetem a provést operaci, když to potřebuje. Ve své ordinaci jsem pak schopen v případě nutnosti provést případné úkony s pomocí mého týmu. Samotné zákroky jsou si chirurgicky velmi podobné, jen u divokých zvířat musíme například volit formy šití tak, aby se k tomu zvíře nedostalo. Tygr v zoo nemůže mít límec na krku jako pes. A to je pak ta pravá výzva pro veterináře, vymyslet, jak provést operaci, aby se zvíře nemuselo opakovaně uspávat.

Je tedy rozdíl v léčbě domácích zvířat a těch v zoo?

Určitě ano. Exotická zvířata dovedou mistrně skrývat svůj zdravotní problém. V přírodě by je totiž už při náznaku slabosti okamžitě zlikvidoval predátor. Často je tak obtížné nejen problém u zvířete léčit, ale napřed ho vůbec odhalit. Zvířata v zoo se při jakékoliv manipulaci velmi stresují, a proto vše musí probíhat velmi rychle. Rozhodující je spolupráce s týmem zoologů a ošetřovatelů.

Které zvíře je na chov nejproblematičtější?

Paradoxně problémy nám nedělají teplomilná zvířata, ale potravní specialisté. Pro lvy, žirafy či slony dokážeme perfektně nasimulovat teplotu prostředí, světelný režim a podobně. Pokud ale zvíře žere třeba výhradně termity, tak v našich podmínkách nejsme schopni na sto procent splnit požadavky jeho těla. I skvělé krmné směsi mohou těmto strávníkům způsobovat ledvinové kameny nebo zkrátit jejich život. Rybožravým ptákům nedělá dobře už pouhé zmrazení ryb. Hledáme proto vždy způsob a formu potravy co nejbližší přírodnímu krmení a to je náročné.

A máte tady v zoo svého oblíbence?

Hyeny – jsou to velmi inteligentní zvířata. Než jsem měl možnost je poznat blíž, byly to pro mě zapáchající psovité šelmy a moc mě nezaujaly. Po příchodu do naší zoo jsem u jedné řešil velký úraz – frakturu nohy – a tehdy jsem se s nimi seznámil blíž. To, jak reagují na podání narkózy a na ošetření vůbec, je velmi osobité. Jsou to emotivní a velmi inteligentní zvířata a nejsou problémová. Mám rád zvířata, která dokáží projevit city.

V zoo pracujete bezmála tři dekády. Mění se a jaký je trend v jejím budování?

Mění se vnímání a pohled návštěvníků na zoologické zahrady a tím i na jejich koncepci. Kdysi byla zoo místem vzdělávání a poznávání, dnes se chápe jako volnočasový prostor, kam berou rodiče děti, aby je zabavili. Rádi by tak viděli hodně druhů zvířat v jednou výběhu, to je velmi atraktivní. Součástí mé práce je ale i přizpůsobení prostředí zvířatům a jejich ochrana před možným napadnutím. Každé zvíře potřebuje určitý prostor, a když ho nemá, bojuje o něj nebo utlačuje jiné obyvatele výběhu, což může končit až útoky a zraněními. Dnes už víme, která zvířata se spolu snesou a chceme vyjít návštěvníkům vstříc, ovšem ne za cenu ohrožení zvířat. Dalším výrazným trendem dneška je, že všechny zoo chtějí chovat velká zvířata. Já zastávám názor, že by se jednotlivé zoo měly zaměřovat na určité druhy zvířat a nechovat všechno. My třeba chováme supy a úspěšně je odchováváme. V devadesátých letech se nám podařilo úspěšně odchovat pštrosy – to jsme byli první. Posláním zoologických zahrad by kromě poznání pro děti mělo být i zachování mnoha druhů zvířat, které jsou na pokraji vyhynutí ve volné přírodě.