Kapota poškozená krupobitím, autonehoda, střet se srnkou či divokým prasetem nebo – nedej bože – krádež vozidla, to jsou noční můry každého řidiče. Bez ohledu na řidičský um jsou náhody nevyzpytatelné, čelit pojistné události může každý. Zatímco ti, kdo mají sjednané havarijní pojištění, mají šanci na kompenzaci škod, ti, kteří se rozhodli své vozidlo nepojistit, spláčou nad výdělkem. Ovšem situace není vždy černobílá. Za jakých okolností má úhrada havarijního pojištění význam a kdy se naopak jedná o docela zbytečnou investici?
Zatímco krytí škod způsobených řidičem na majetku druhých kryje tzv. povinné ručení (jehož hrazení je z podstaty věci skutečně povinné), s havarijním pojištěním je situace jiná. Ačkoliv pokrývá celou řadu škod vzniklých např. dopravní nehodou, vandalismem, živelními událostmi, ale i odcizením, jeho úhrada povinná není. Je tak na každém, zda se pro sjednání havarijního pojištění rozhodne, stejně tak je individuální také přesná podoba pojistky. Jak ale naznačuje praxe, mnoha řidičům zejména starších aut havarijní pojištění mnoho výhod nenabízí.
„Havarijko“ jen pro nová auta?
Hlavním problémem havarijního pojištění je, že v drtivé většině případů je určeno (a „naceněno“) pro nová vozidla. I s ohledem na pořizovací ceny nových aut je jasné, že investice do havarijního pojištění (nezřídka i v řádech desítek tisíc ročně) se v takovém případě vyplatí. Podle expertů z oboru má smysl hradit havarijní pojištění v případě nových vozů nižší a střední třídy přibližně po dobu prvních pěti až šesti let. Pokud se jedná o vůz vyšší kategorie, vyplatí se havarijní pojištění i o pár let navíc. Odlišná je ale situace v případě vozů, které již něco pamatují – náklady na pojistku se totiž majiteli obvykle „nevrátí“.
Zatímco v případě nového automobilu je při vzniku pojistné události přihlíženo právě k pořizovací ceně (to umožňuje tzv. pojištění GAP), problémem starších vozů je jejich klesající hodnota. Dojde-li ke škodě či v nejhorším případě fatálnímu poškození nebo odcizení, plnění ze strany pojišťovny je mnohem nižší než částka, za kterou bylo vozidlo pořízeno (natož aby bylo možné užít peníze z pojistky k zakoupení auta nového). Pojišťovna totiž přihlíží k obecné hodnotě vozidla dle jeho stáří a opotřebení. I podle pojišťovacích expertů tak má smysl o havarijní pojistce uvažovat maximálně do 10 let stáří vozidla, a to nejen s ohledem na nutnost úhrady tzv. spoluúčasti, ale i samotnou výši pojistky.
Mnozí řidiči, kteří jezdí ve starších automobilech, tak investici do havarijního pojištění považují nejen za zbytečnou, ale i finančně přemrštěnou a nezohledňující reálnou cenu jejich vozu. I proto je v těchto případech běžnější „okleštěná“ verze pojištění, jež zahrnuje jen nejvíce pravděpodobná rizika (např. jen živelní pojištění, když vůz negarážuje), v kombinaci s pojištěním proti krádeži (to navíc některé pojišťovny nabízí i v rámci povinného ručení).
Lepší časy na dohled?
Ačkoliv by se mohlo zdát, že pojišťovny motoristy se staršími vozy přehlíží, opak je pravdou. Zejména v poslední době se na trhu začínají objevovat produkty, které se doposud znevýhodňující pozici majitelů starších aut snaží narovnat. Již nyní tak lze při trošce snahy naleznout takový typ havarijního pojištění, který ocení i řidiči, jejichž auta právě nevyjela z výrobních linek.