Bára Basiková cestuje v čase. Koronavirus ji vrátil do dětství!

Musela jsem se párkrát zastavit a uvědomit si tu situaci jak v živým snu… Těžko se to popisuje… Je to šok, úžas, děs i běs. A v tom mohutným a tíživým tichu slyším zpívat ptáčky a pak někde v parku vidím kvést hyacinty. A to je nejvíc. Protože v týhle apokalypse se příroda nezastavila ani na vteřinu. Chová se beze změn a přirozeně, jak nejvíc umí.  Takhle poeticky popisuje Basiková večerní procházku starou Prahou, kde se narodila. 

Zpěvačka Bára Basiková se vrhla na psaní blogu. Nenajdete tam žádný smutek ani stýskání, ale pouhé konstatování jak nám jeden blbý virus změnil život. Zároveň v nás může probudit i to dávno zapomenuté… Je to prostě blog o pocitech… 

„Znáte ten fór, jak přijede televizní štáb někam do Beskyd za bačou, protože se proslýchá, že bača umí cestovat v čase? No tak tam přijedou a ptají se ho, jak je to možný a jak se to projevuje. Tož tak…“  A poprosí ho, jestli by jim to třeba nemohl ukázat. „Však jasne.“ Přinese si plnou láhev slivovice, a jako vodu ji celou naráz vypije. A kouká. Ostatní taky koukaj. Nic se neděje. Tak si jde bača pro druhou láhev. Pije už pomaleji, ale taky ji celou vychlastá. Spadne na zadek, kývá se ze strany na strany, má ji jak vidle a povídá:  „No, a teď jsem tam, co jsem byl včera.“

 Zpravodajství o nákaze koronavirem přinášíme ve speciálu Koronavirus on-line

Mně se ale dneska podařilo vážně se v čase přenést…  Zažila jsem něco, co už se vlastně zažít nedá, ale kvůli nouzovýmu stavu v zemi, se to prostě stalo. V podvečer jsem šla na krátkou procházku starou Prahou, bydlíme v centru, tak mám všechno nadosah. Vzala jsem to Kampou až na Karlův most, a přes něj do Karlovy ulice, kde jsem se narodila a prožila tam pětadvacet let. Už se stmívalo, nikoho jsem nepotkala, neviděla žádný auto ani tramvaj. Všude kolem mě ticho, prázdno, zavřený obchody, hospody, úplně přesně tak, jak to bývalo za mýho dětství, a já jsem se v tu chvíli do něj vrátila.

Musela jsem se párkrát zastavit a uvědomit si tu situaci jak v živým snu… Těžko se to popisuje… Je to šok, úžas, děs i běs. A v tom mohutným a tíživým tichu slyším zpívat ptáčky a pak někde v parku vidím kvést hyacinty. A to je nejvíc. Protože v týhle apokalypse se příroda nezastavila ani na vteřinu. Chová se beze změn a přirozeně, jak nejvíc umí. A my lidi jsme normálně trapný. Jak je možný, kde se vzala, tu se vzala nebezpečná věc, která není ani vidět a ani si na ni nemůžeš sáhnout, a přesto nás skolila? A my lidi jsme se z ní úplně podělali. A tak už je ten svět zařízen. Můj blog je tady.
Najdete ho na adrese https://www.kdyzskocisjataky.cz/
BARA

Zdroj: blog Bary Basikové