Zřícenina hradu Adršpach: Stráží snad stále skalní města?

Zřícenina hradu Adršpach

Zbytky skalního hradu Adršpach se nacházejí až na samém severním okraji Adršpašsko-teplických skal na Starozámeckém vrchu.

Historie

Není zcela jisté, kdy přesně byl hrad vybudován – někdy se odhaduje, že se tak stalo ve druhé polovině 13. století za Přemysla Otakara II., častěji se ale uvádí, že jej založil v 1. polovině 14. století Jan Lucemburský. To ovšem neznamená, že by byl nevýznamný – naopak, byl strategicky významnou pevností, a je uveden i v Majestas Carolina (zemský zákoník) Karla IV. – zde v soupisu hradů, které měly vždy zůstat pod kontrolou krále.

Časem však hrad obsadili husité. Po navrácení pánům z Dubé odtud byly podnikány výpady do Slezska, a tak Slezané hrad v roce 1447 vykoupili a raději pobořili.

Výhled na skalní město

Výhled odtud patří k těm nezapomenutelným. Však podle legendy stála na místě Adršpašského a Teplického skalního města kdysi města skutečná. Nepřátelé, kteří chtěli proniknout do země, museli zdolávat hory a neprostupné lesy, ale jak to tak bývá, někteří obyvatelé těchto měst zmíněné vetřelce převedli – samozřejmě za odměnu. Na to se však už nemohl dívat jeden ze staroslovanských bohů a obě města nechal (včetně lidí a zvířat) zkamenět. Když byli staroslovanští bohové vytlačeni, na města se zapomnělo, a tak vše zůstalo až do dnešních dob.

Pověsti

Je tomu už dávno, ale jistě si dovedeme představit, že skály, navíc v neprostupných hvozdech, nebyly místy, kam by se naši předkové vydali jen tak na procházku, raději se vstupovat do skalních roklí neosmělili.

Je proto jasné, že tato území byla jako stvořená pro úkryty těch, kteří unikali před spravedlností. Pravda, zdejšími stezkami museli čas od času projíždět obchodníci, ale se strachem o život, byli totiž loupežníkům snadným cílem.

A právě hrad na Starozámeckém vrchu se stal takovou základnou loupežníků a jiných podivných existencí – scházeli odtud k cestě a vesele loupili. Případný pocestný často nevyvázl životem, jenomže místní se báli zasáhnout, ostatně ani pořádně neznali cestu k zapomenutému sídlu. Není tak divu, že v kraji vládl strach.

Až jednou se nadvláda lapků zlomila. Tehdy už jedna odvážná děvečka nemohla poslouchat naříkání místních. Prohlásila, že se klidně do hradu vypraví a ostatním pak ukáže cestu. Nikdo jí nevěřil, a tak slíbila přinést důkaz.

Byla opravdu statečná. Našla cestu a dorazila až k otevřené bráně hradu, protože loupežníci si byli tak jisti tím, že je nikdo hledat nebude, že ani nehlídali. Dívka slyšela jejich hlasy a nejraději by utíkala, ale potřebovala důkaz. Uviděla na zemi oblečení, popadla tedy první košili a tradá pryč. Pod nohama se jí však uvolnil kámen a jeho zvuk pochopitelně vyvolal zájem lapků.

Záchrana

Dívka utíkala a utíkala, zkrátka jako o život, až konečně uviděla světla chaloupek, takže jeden skok a byla za dveřmi. Jeden z lapků, kteří ji pronásledovali, po ní hodil sekyrku, ta se ale naštěstí jen zasekla do dveří. Pak se pronásledovatelé obrátili – tak srdnatí, aby se postavili proti celé vesnici, nebyli. Tomu ale nakonec stejně neunikli. Chlapi z vesnice se totiž nenechali dívenkou zahanbit a vykonali na hrad trestnou výpravu.

Ve skalách pak začalo být bezpečněji a poutníci mohli dál putovat přes tato překrásná místa.