Nešťastný Jan Zhořelecký: Jeho záhadná smrt je dodnes předmětem spekulací

Klášter Neuzelle - interiér

Osud Jana Zhořeleckého patří v našich dějinách k těm smutným – jednak skonal příliš mlád, jednak na jeho smrti mělo podíl zřejmě jeho vlastní příbuzenstvo.

Kým byl?

Jan Zhořelecký byl mladším ze dvou synů Karla IV. a Elišky Pomořanské, kteří se dožili dospělosti. Narodil se roku 1370, a když si to shrneme, byl vlastně mladším bratrem českého Václava IV. a uherského Zikmunda a bratrancem potomků moravského markraběte Jana Jindřicha (bratra Karla IV.). Sám Karel IV. dohlédl na to, aby byl ověnčen již v útlém věku řadou titulů a úřadů.

Oženil se s Richardis, která byla dcerou švédského krále Albrechta II. Meklenburského, a to roku 1388. V roce 1390 se jim narodila dcerka, pokřtěná jako Eliška (vstoupila do dějin jako poslední Lucemburkovna).

Proč tedy musel Jan zemřít? Nejde nakonec jen o pomluvy a spekulace? Roku 1393 vydal Jan Zhořelecký Vilémovi Míšeňskému listinu, v níž slíbil, že pokud převezme v případě úmrtí Václava trůn, zaplatí hned míšeňskému markraběti ohromné pohledávky, které pocházely ještě z Karlovy doby. Jan byl totiž ve střehu – Václav bojoval se smrtí, když mu někdo podal jed při pitce, kterou jeden z hostů skutečně nepřežil. No ale proč si brousil zuby Jan Zhořelecký, byl tu přece ještě bratr Zikmund a markrabě Jošt (jejich bratranec, syn Jana Jindřicha)?

Zatčení Václava IV.

Lze to vysvětlit kupříkladu tím, co se událo předtím. Skupina ozbrojenců vedená moravským Joštem zajala krále Václava, že je příliš rozmařilý a dělá ostudu – a umístili jej do vězení. To se nelíbilo našemu Janovi, který ho přes velkou nelibost panstva osvobodil. A jak se mu to podařilo? Nebylo to jen tak – shromáždil nemalé vojsko. Počínal si dost suverénně, když mu na vojsko chyběly peníze, otevřel zkrátka hrob svatého Václava v katedrále sv. Víta a zastavil klenoty, aby mohl vyplatit žoldnéře. Protivníci se měli setkat u Českých Budějovic, tam bohužel už Janovi chyběly finance.

A tak bylo roku 1394 uzavřeno příměří a boj ukončen. Za královskou stranu vystupoval Jan Zhořelecký, za panskou jednotu Jindřich z Hradce a Břeněk ze Skály. Ústupky jednotě byly obrovské, především pokud šlo o vydání klíčových královských hradů.

Osvobození

Nyní tedy Jan rozpouštěl své vojsko a Václav byl propuštěn na svobodu. Sice mohl být nepříčetný vztekem kvůli ústupkům, které panská jednota získala – ale byl na svobodě a zasloužil se o to bratr Jan. Nezdá se tedy, že by Václavův hněv směřoval vůči němu. Přesto se oba bratři brzy rozešli: Václav zřejmě vycítil, že Jan jednal až moc samostatně. Taky promrhal spoustu královských peněz, navíc bylo zjevné, že v případě Václavovy smrti usiloval o to, být králem.

A tak Jana zbavil všech úřadů, stejně jako jeho přátele, a dosadil si všude zase své “milce”. Jana to zaskočilo – teď musel splácet dluhy za takovou akci, ostatně dluhy splácel celý život, nebyl to podle všeho moc dobrý hospodář.

Chvíle marné naděje

Ale situace se opět obrátila – rakouský vévoda Albrecht přivedl Jana zpět do králova dvora. Šlo zřejmě o záminku, potřeboval totiž prodat Novou Marku. Každopádně roku 1395 byl Jan jmenován zemským hejtmanem. Jenomže to nebylo zadarmo – měl uklidnit poměry a zprostředkovat příměří Václava na straně jedné, a Jošta s panskou jednotou na straně druhé.

Ale nic se neuklidnilo a roku 1396 byl opět zbaven všech hodností! Na scéně se totiž objevil další Lucemburk – Zikmund. Ten také hned přejal roli rozhodčího.

Jan Zhořelecký moc šancí neměl. Odjel do Lužice a skrýval se tam před věřiteli. Přijal pohostinství zdejšího kláštera – a zde nalezl smrt.

Zhořeleckého smrt byla zvláštní – prý ulehl v tomto starobylém cisterciáckém klášteře Neuzelle 29. 2. 1396 zdráv, ovšem už se neprobudil. Nabízí se tedy jed. Jeho ostatky byly převezeny do Prahy a uloženy v chrámu sv. Víta.

Kdo mohl mít zájem na jeho odstranění? Šlo o mocenské boje a půtky uvnitř lucemburského rodu poloviny devadesátých let 14. století? Janovou smrtí získal nejvíce uherský král Zikmund – stal se tak jediným možným dědicem Václava IV. Měl motiv. Takže kdoví?