Po deštích se vydejte do lesa. Plícím poskytnete očistu a možná potkáte mloka nebo modrého slimáka

Foto: J. Rýdlová

Volný den s deštěm se považuje většinou za ztracený. Ale nemusí tomu tak být. Pokud po dešti vyrazíte na procházku do přírody, nejlépe do lesa, prokážete svému tělu velkou službu. Spojení vzdušné vlhkosti a vysoké koncentrace kyslíku jsou pro naše civilizací zaneřáděná těla doslova vnitřní očistou. Navíc právě po dešti můžete narazit na živočichy, které běžně nepotkáte. Stačí se jen lépe dívat pod nohy, abyste je nerozšlápli.

Stromy čistí vzduch a poskytují životodárný kyslík

Jeden stoletý buk o výšce 25 m a s korunou o průměru 14 metrů je schopen vytvořit až 1 000 litrů kyslíku denně. Udává se, že pokud člověk jen tak sedí v křesle, spotřebuje za minutu asi 250 ml kyslíku, pokud se trochu hýbe, pak 500 ml. Teoreticky to znamená, že nic nedělajícího se člověka by buk „uživil“ svým kyslíkem na tři dny a mírně se hýbajícího člověka na téměř den a půl. Díky fotosyntéze stromy nejenže kyslík produkují, ale také absorbují oxid uhličitý, který vydechujeme. Také čistí vzduch tím, že na sebe navazují obrovské množství prachu a nečistot. Když už hovoříme o buku, hektar (čtverec o stranách 100 metrů) je schopen pohltit až 64 tun prachu za rok.

Vzduch nabitý anionty

Vysoký podíl kyslíku v lese společně s vodní párou po dešti dává vzniknout velkému množství záporně nabitých iontů, tzv. aniontů, které jsou pro naše tělo velmi významné. (Podobný vzduch je například po bouřce nebo v blízkosti vodopádů). Snižují totiž množství volných radikálů v těle, dále například pomáhají zvyšovat fyzickou i psychickou pohodu, podporují imunitní systém, snižují pocit únavy, přispívají k lepšímu spánku. Tento vzduch je prostě jiný než ve městě, což poznáte již na první „čichnutí“.

Pastva pro oči a ticho pro uši

Všudypřítomná zeleň je však zároveň také pastvou pro oči. Lesní ticho, šumění stromů a ptačí zpěv uklidňuje a zpomaluje naše překotné nastavení mysli. Navíc, pokud se díváte pozorně kolem sebe, můžete objevit mnohé přírodní poklady.

Černožlutý mlok

Když vyrazíte do lesa po dešti, je docela možné, že narazíte na mloka. Mezi nejrozšířenější druh u nás patří mlok skvrnitý (Salamandra salamandra). V dospělosti dorůstá délky 18 až 28 cm. Dožívá se až 20 let. Při pohledu na jeho černožlutou kombinaci vás určitě napadne, jestli příroda při tvorbě tohoto „nenápadného outfitu“ neměla v sobě už pár panáků. Ale zkuste hledat mloka mezi podzimním listím nebo mezi zetlelými pařezy! Navíc jeho zbarvení hraje také podstatnou varovnou funkci. Na svou obranu používá jed. Mlok není pro člověka nebezpečný, zatímco člověk pro něj ano. Mlok skvrnitý je u nás silně ohroženým druhem. Na jeho ochranu se vztahuje dokonce i Bernská konvence, významná mezinárodní úmluvu o ochraně evropské přírody. Pokud na něj narazíte, radujte se, protože ke svému životu potřebuje čisté a neznečištěné prostředí.

Modrý slimák

Po deštích můžete narazit, zejména v Beskydech, na modrého slimáka s romantickým pojmenováním Modranka karpatská (Bielzia coerulans). Jakkoli se slimáci obecně netěší popularitě, tento je u nás vyloženou raritou.

Foto: J. Rýdlová

V dospělosti je modře zbarvený s odstíny přes sytě modrou, azurovou, tyrkysovou či fialovou. V nataženém stavu dosahuje délky 12 až 16 cm, je-li smrštěný, pak přibližně 9 cm. Jedná se o velmi vzácný druh, který je doma v Karpatech, zejména slovenských, rumunských nebo ukrajinských. Dříve se psalo, že jej v našich lesích nenajdete. Dnes to již není tak zcela pravda. Já měla to štěstí a narazila jsem na něj v Beskydech, v nadmořské výše nad 700 m n. m. I když slimáky nemiluji, tento byl nejen pro mě dobrou zprávou. Žije totiž zásadně v čistých a zdravých lesích. V prostředí, do kterého člověk příliš zasahuje, se nevyskytuje.

Foto: J. Rýdlová