Kryštofovo Údolí: Malebná obec byla odedávna rájem pašeráků

Kryštofovo Údolí - kostel

Obec Kryštofovo Údolí leží na severozápad od Ještědu a je jednou z nejkrásnějších lokalit v celé oblasti. Do Liberce je to vzdušnou čarou asi 8 kilometrů.

O obci

Její založení se datuje do počátku 16. století, tehdy ji obývali převážně horníci a uhlíři. Pojmenována byla podle kostela sv. Kryštofa, patrona horníků a poutníků. V historii obce hráli významnou úlohu pašeráci.

Kryštofovo Údolí má totiž dobrou strategickou polohu. Leží poblíž hranic, zároveň má dobrý přístup do vnitrozemí, a tak zde pašeráci působili odedávna. Kdysi se jim říkalo pašíři a být takovým pašířem chtělo notnou dávku odvahy. Nosili boty omotané hadry (to aby je neslyšeli četníci) a přenášeli ze Saska přes hranice kávu, hedvábí, střelný prach, petrolej, ale i pálenku nebo tabák.

Kryštofovo Údolí je místem, kde je klid a nežije tu mnoho obyvatel. Mýlil by se ale ten, kdo by obec považoval za jaksi vybydlenou či zchátralou. Působí spíše pohádkově a stará stavení skrývají mnoho legend, převážně právě o pašerácích.

Pašeráci

Pašeráci byli prospěšní, ale byli považováni za podivíny. Řada pověstí se váže k jejich činům – některé působí reálně, jiné téměř báchorkově. To pro jejich umění objevit se a ihned se vypařit, to hlavně když se někde objevili četníci – lidově se jim říkalo landvaši. Jindy se zase zkrátka zčistajasna pašeráci objevili tam, kde bylo třeba pálenky. Ale pravdou je, že toto nebývalo jejich jediné zaměstnání – většinou se živili jako uhlíři nebo dřevorubci. Nesmíme zapomínat, že pašeráctví vždy bylo velmi nebezpečnou činností, dokonce byla v kopcích za vesnicí často slyšet střelba.

Pověst

Dřevorubci z Kryštofova Údolí šli zase jednou do práce, do lesnatých svahů, ale po cestě byla studánka, ze které se vždy rádi napili. Jeden z nich se opozdil, a když se skláněl nad studánkou, spadla mu do ní sekyra. Snažil se ji vylovit, ale zdálo se, že je studánka snad bezedná. Zdrceně si sedl vedle a hořekoval, jak uživí rodinu – pašeráctví se vzdal – měl totiž několik dětí a toto řemeslo bylo přece jen, jak již bylo uvedeno, velmi nebezpečné.

Náhle se před ním objevila lesní víla a poradila mu, aby se pokusil opět sekyrku vylovit. A hle! Najednou dosáhl až na dno. Vylovil sekyru, nebyla však obyčejná – byla celá zlatá. Byl to poctivec, a tak přiznal, že není jeho, že měl obyčejnou.

Víla jen promluvila, ať si tedy zlatou nechá, ale loví ve studánce dál. Tentokrát se objevila stříbrná. Tu však také přiznal, že není jeho – koneckonců se s ní nedá sekat dřevo, a to on potřebuje k obživě rodiny.

Takováto poctivost vílu dojala. Do třetice dřevorubec skutečně vytáhl svoji sekyru. Měl tedy nástroj obživy a co víc – obě drahocenné sekyry mu zůstaly, takže je prodal a prostředků k obživě měl najednou i víc, než potřeboval.