Okoř: Která postava byla asi předobrazem bílé paní, o které se zpívá ve známé písničce?

Okoř

Kdo by u nás neznal rozsáhlou zříceninu hradu Okoře, která zdobí údolí Zákolanského potoka nedaleko Prahy?

Historie

Kdy a kdo původní hrad postavil, nevíme. Podle archeologických výzkumů byl hrad založen nejpozději ve druhé polovině 13. století. Na konci 13. století tu byl hradním pánem pražský měšťan František Rokycanský. Dnešní hrad byl ale postaven před rokem 1359 a dominovala mu velká věž (donjon) – jejím základem byla stará kaple z původního gotického hradu. V té době jej vlastnili i další pražští měšťané.

Roku 1421 dobyli Okoř husité. Za pánů z Donína na konce 15. století byla zlepšena obranyschopnost hradu, díky rybníku bylo předhradí možné rychle zatopit.

Ze známých šlechtických rodů se dále, v 16. století, objevují Bořitové z Martinic, přičemž Jaroslav Bořita z Martinic odkázal hrad i panství jezuitům od svatého Klimenta v Praze – a ti si tu zřídili letovisko. Když byl roku 1773 řád zrušen, pro Okoř to znamenalo začátek definitivního rozpadu. Musíme se ovšem ještě vrátit v čase – hrad byl velmi poničen za třicetileté války.

S opravami se vlastně začalo až roku 1921 a Okoř je opravována dodnes, je ovšem zpřístupněna veřejnosti.

Pověsti

Původní význam slova “okoř” je ohrazení či spoutání něčeho. Čeho se tu naši předkové hodlali zmocnit?

K této hradní zřícenině se váže opravdu celá řada pověstí – ovšem po bílé paní, o níž se zmiňuje známá trampská píseň, bychom museli zapátrat.

Existuje ale pověst o dívce Juliáně, kterou otec, jinak hradní pán rytíř Sukorád, nutil do sňatku s bohatým šlechticem. Dívka však byla zamilovaná do místního mlynáře a jakékoliv vdavky odmítala. “Zle Juliáno činíš,” domlouval otec dceři, “až oprchá půvab, který tvoje mladá léta zdobí, trpce budeš želet, že jsi svoje štěstí pošlapala“.

Když se ale otec dozvěděl pravou příčinu, proč se dcera zdráhá, dal ji uvrhnout do hradní věže, kde byla držena o chlebu a vodě, dokud si ten nesmysl s mladým mlynářem nerozmyslí.

Když to však zjistil její milý, naplánoval útěk. Ten se opravdu podařil a dvojice unikla z hradu. Náhle se za nimi ozval dusot kopyt. Rozzlobený rytíř, který byl bez sebe vzteky, oba mladé milence proklál mečem. A co se stalo, nedalo se odestát, jakkoliv potom hořce litoval. Nechal dvojici důstojně pohřbít a vedle jejich hrobu postavil poustevnu, v níž strávil zbytek života: “Rytíř Sukorád, trýzněn výčitkami svědomí, opustil svůj hrad, zbudoval si vedle jejich hrobu poustevnu a v lítosti nad svým černým skutkem tu život dokonal“.

Mohla by tedy být Juliána oním přízrakem, který podle svého budíku chodívá o půlnoci strašívat?