Zřícenina hradu Vikštejn: Patřil k nejmocnějším hradům ve Slezsku, dodnes se k tajemným rozvalinám váže řada příběhů a pověstí

Vikštejn

Hrad Vikštejn, nacházející se v lesích na skalnatém ostrohu nad údolím řeky Moravice v Nízkém Jeseníku, patřil kdysi k největším a nejpevnějším hradům ve Slezsku.

Historie

Ve 13. století byl založen Vítkem z Kravař, který jej nazval Vitkenštejnem či Wiegsteinem, z čehož se později vyvinulo jméno Vikštejn. Od konce 14. století patřil opavským knížatům, v roce 1447 jej získal Arnošt Budivoj z Moravice, ale jelikož byl v odboji proti králi Jiřímu z Poděbrad, brzy ho zase ztratil. Pak patřil hrad Bírkům z Násile, za kterých byl pobořen vojsky Matyáše Korvína.

V první polovině 16. století patřilo panství Janu Planknarovi z Kynšperka, který hrad dal renesančně přestavět. Od konce 16. století do roku 1708 patřil Oderským z Lidéřova. Za třicetileté války jej v roce 1626 obsadilo dánské vojsko generála Mansfelda. Císařští vojáci Vikštejn pak roku 1648 vyhodili do povětří v obavě, aby zase nepadl do rukou nepřátel.

Rozvaliny nechal po polovině 17. století opravit Vilém Adam Alexandr Oderský z Lidéřova. Roku 1708 přešel do vlastnictví Reichů, ale za nich sloužil již pouze hospodářským účelům. V roce 1776 byl hrad panstvem definitivně opuštěn.

Ani poté ale nezůstal zcela bez obyvatel. Někdo tu žil, i když to byl jen jeden člověk, a sice poustevník Martin. Lidé z okolí mu sem nosili milodary, ze kterých přežíval. Roku 1782 však Josef II. poustevnictví zakázal a Martin musel hrad opustit. Ten už se poté jen měnil ve zříceninu. Od roku 1964 je chráněna jako kulturní památka.

Kdo tu straší?

Vikštejn oplývá tajemnou atmosférou, vypráví se o něm také mnoho příběhů a pověstí.

Kupříkladu jedna z prvních je hned o zakladateli hradu. Vítek z Kravař prý s oblibou pořádal bujaré hostiny i rytířské turnaje – a při jednom z nich se Vítek dostal do pře s rytířem Tunklem. Pohádali se tak moc, že jej pan Vítek nechal vyhodit z hradu. Ovšem Tunkl to vnímal jako strašné ponížení a hodlal se pomstít. Počkal si, až pan Vítek pojede s královským vojskem do boje a se svou družinou přepadl jeho hrad. Prý dokonce vyvlekl Vítkovu manželku na hradby, kde ji několikrát bodl mečem (měl jí zohavit i obličej) a shodil z hradeb dolů do Moravice.

Až se na hradě vyřádil, vrátil se na svůj Rabštýn, ale události se dál vyvíjely proti němu, když se pan Vítek vrátil. Tunkl raději utekl ze země. Ovšem na Vikštejně se má vždy ve výroční den vraždy zjevovat mladá žena ve zkrvavených šatech.

Onen přízrak však může patřit i jiné ženě. V bývalé hradní kapli prý visel kdysi obraz, který chránil Vikštejn před blesky. Když měl na hradě pobývat Albrecht z Valdštejna, modlíval se prý pod tímto obrazem. Jakmile to zjistili jeho nepřátelé, vyčíhli si okamžik, kdy uviděli klečet před obrazem postavu, a vypálili pár ran. Zabili však paní z Vikštejna. A duch mladé ženy by mohl patřit tedy i jí.

Takto se tu vypráví ještě řada dalších pověstí o nešťastných ženách, které se po smrti na hrad vrací. Co je ale skutečností, že v 19. století se (krom jiných nálezů) spolu s dalšími lidskými kostmi ve sklepě pod velkou věží nalezla právě ženská kostra. Ta byla ukryta v tajném klenutí, podle badatelů měla patřit ženě, která sem byla zazděna. Tento nález se ovšem nedochoval.