Kunhuta Uherská: Manželka krále Přemysla Otakara II. prožila poměrně krátký, ale velmi pestrý život

Kunhuta Uherská

Soudobý kronikář napsal, že ani v Uhrách, ani v Čechách se Kunhutě nemohla žádná druhá rovnat krásou. Přesto – manželkou Přemysla Otakara II. se stala především z politických důvodů.

Českou královnou

Kunhuta byla vlastně dcera ruského knížete Rostislava, který žil jako vyhnanec na dvoře svého tchána Bély IV., krále uherského. Během let, kdy zde pobýval, ale celá jeho rodina splynula s prostředím a všichni byli považováni za příslušníky uherského vládnoucího rodu.

Přemysl Otakar měl s uherskými Arpádovci pořád potíže, ostatně stejně jako oni usiloval o rakouské země. Po vítězné bitvě nad Bélou u Kressenbrunnu si ale domluvil svatbu, která mu měla zajistit posílení vlivu na uherském dvoře. Roku 1261, kdy bylo Kunhutě sedmnáct let, se konala v Prešpurku (Bratislavě) slavná svatba a ještě téhož roku proběhla v Praze korunovace. Kunhuta se stala druhou Přemyslovou manželkou (po Markétě Babenberské) a českou královnou.

Zdá se, že manžela skutečně milovala, alespoň o tom svědčí dopisy z pera jejího písaře, mistra Bohuslava. Porodila mu pět dětí, dvě z nich však záhy zemřely. Roku 1271 se narodil syn Václav. Přemysl Otakar II. byl tehdy na vrcholu moci, ale to vše bylo časově omezeno – následovala politická bitva s novým římským králem, Rudolfem Habsburským, ztráta rakouských zemí a v roce 1278 pro Přemysla osudná bitva na Moravském poli.

Braniboři v Čechách

Kunhuta byla současníky obviňována z toho, že vehnala Přemysla do poslední fáze konfliktu s Rudolfem. Každopádně se ale prý snažila zmírnit následky tragické bitvy. Do Čech však přišel Ota V., markrabí braniborský, aby se ujal správy království. Jeho správu si Kunhuta představovala jinak, Braniboři v Čechách spíše drancovali, než aby zemi chránili. Zatím Rudolf Habsburský opanoval Moravu. Kunhuta se za ním vydala a byl ujednán sňatek tehdy sedmiletého Václava s Rudolfovou dcerou Gutou (Jitkou). Ani toto osobní setkání krásné Kunhuty s Rudolfem nezabránilo dohodě mezi ním a Otou Braniborským. Rozdělili si mezi sebou Čechy a Moravu. Kunhuta se v roce 1279 vrátila do Prahy a byla pak internována i se synem na hradě Bezděz.

Zde ale šlo především o Václava, jako o následníka trůnu. Kunhuta samotná unikla na Opavsko, kde zůstala zbývající čtyři roky, kdy Braniboři vládli v Čechách.

Záviš z Falkenštejna

Někdy v roce 1280 se tu objevil Záviš z Falkenštejna, jeden z předních členů rodu Vítkovců. Stal se zde purkrabím na opavském Hradci, ale také královniným milencem. Po roce Závišova působení na Opavsku se Kunhutě narodil syn Jan, jehož otcem byl právě Záviš. To bylo něco velmi skandálního.

Poté, co se roku 1283 do Prahy vrátil mladý Václav, a poměry v zemi se uklidnily, bylo třeba také uklidnit vztahy mezi Kunhutou a jejím synem. Ta mu poslala dopis, ve kterém prosila o odpuštění. Václav se prý původně rozhněval, ale pak Kunhutu laskavě přijal a zanedlouho poté i Záviše.

Komplikovaná situace měla nastat při sňatku Václava s Gutou, který se konal v Chebu roku 1285. Mezi svatebčany nechyběl ani Mikuláš Opavský, Přemyslův nemanželský syn, kterému otec nevěsty projevoval přízeň, zatímco Záviš musel zůstat před hradbami. Roku 1285 se Kunhuta patrně za Záviše oficiálně provdala.

To však byl již konec jejího života – zemřela ještě téhož roku, zřejmě na tuberkulózu. Bylo jí čtyřicet let a byla pochována v Anežském klášteře v Praze.