Bitva u Chlumce roku 1126: Kníže Soběslav I. zvítězil s přehledem

Bitva u Chlumce roku 1126

Hradiště nedaleko Chlumce v Podkrušnohoří se stalo svědkem bitvy, kdy český kníže Soběslav I. zvítězil nad německými oddíly římského krále Lothara III., který se snažil pomoci k českému knížecímu stolci Otovi II. Olomouckému. Ota v bitvě zahynul a s ním několik stovek mužů, Soběslavovo vojsko vykazovalo jen nepatrné ztráty.

Proč k tomu došlo?

V roce 1125 dosedl na knížecí stolec nejmladší syn prvního českého krále Vratislava II. Soběslav I. Proslul svou odvahou, rozhodností i rozvahou. Zdálo se, že po třiceti letech zmatků na knížecím trůnu stanul v čele státu ten pravý muž.

Ovšem – nástupnický řád se tehdy řídil zásadami, které stanovil roku 1055 kníže Břetislav I., Soběslavův děd. Vláda měla připadnou vždy nejstaršímu mužskému členu přemyslovské dynastie. Tím byl ale v roce 1125 pravděpodobně olomoucký kníže Ota, zvaný Černý, Soběslavův bratranec – a ten si dělal na pražský stolec nárok.

V roce 1125 to dokonce vypadalo, že jej získá. Panující kníže Vladislav I. byl vážně nemocen a v ten moment spěchal Soběslav do Čech, i když přímo do Prahy ne, protože se prý s Vladislavem (bratrem) nesnášel.

Vladislavova žena Richenza byla sestrou Otovy ženy Žofie, a tak by také ráda viděla jako českého panovníka Otu.

Ctižádostivý Soběslav chápal, že je třeba hledat podporu, objížděl tedy Čechy a snažil se získat přízeň vlivných mužů, což se celkem dařilo, ale na druhou stranu se nezdálo, že to bude stačit. V případě Vladislavova úmrtí to vypadalo na válku.

Otovy machinace

Také olomoucký Ota nelenil, a aby Vladislavovu smrt nezmeškal a zajistil si vládu, přijel do Prahy. Ale v březnu 1125 uvítal Vladislav i Soběslava a vzal ho na milost – tak jej vlastně uznal za svého nástupce a Ota odjel s nepořízenou. Soběslav, jakmile se stal knížetem, také nelenil, vypravil se na Moravu a Otovi odňal Brněnsko. Ten prý zuřil a sliboval pomstu, neměl ale dost sil, aby Soběslava svrhnul, Soběslav byl totiž údajně velmi oblíben.

Udělal však diplomatickou chybu, protože se zajímal o Moravu a nenavštívil hned Říši, přitom její panovník, i když formálně, uděloval novému českému knížeti český stát v léno. Toho dokázal využít Ota.

V listopadu 1125 navštívil Lothara III. a žaloval na Soběslavovo nevhodné chování, jakožto jej zároveň přesvědčoval o svých nárocích na trůn. Sliboval Lotharovi peníze i drahé kovy a krom toho jej přesvědčil, že výprava do Čech nepřinese žádné oběti, protože čeští předáci Soběslava jistě opustí a přejdou na Otovu stranu. Tomu všemu Lothar neodolal a krom toho – čekal, že pak bude mít na českém stolci člověka, který mu bude zavázán.

Jenomže zároveň věděl o Soběslavově oblíbenosti, a tak se nejprve pokusil o klidné řešení. Pozval ho ke svému dvoru, a když se nedostavil, získal záminku k vojenskému tažení.

Vojenské tažení

Zima na přelomu let 1125 – 1126 byl údajně velmi krutá, ale Lothar uvěřil Otovi, že výprava bude krátká, a tak neshromáždil brannou moc z celé Říše, spolehnul se na bojovníky z východní poloviny saského vévodství.

Soběslavovi tyto manévry neunikly a také se připravoval. Bez ohledu na to, jak nejistý byl výsledek, ho podpořili téměř všichni, v čemž Otovy kalkulace úplně selhaly.

16. února 1126 přišla obleva a Lothar dal pokyn překročit míšeňsko-české pomezí. Jenomže jak začal tát sníh, rozšířily se potoky. Cesta byla namáhavá, jezdci museli sesednout z koní a někdy také sejmout brnění, které značně znesnadňovalo pochod. Čelo výpravy vedl Otův oddíl.

Čeští zvědové pracovali dobře. Soběslav očekával protivníky u hradiště Chlumce pod Krušnými horami (a nedaleko Ústí nad Labem). To mu sloužilo jako opěrný bod.

Bitva – 18. února

Ota si moc dobře nevedl, jím vedené oddíly klopýtaly údolím, měly hlad a bojovníci stále ještě neměli nasazená brnění. Když tu náhle zjistili, že jsou v českém obklíčení. Na zformování šiku nebylo pomyšlení a utéct také nebylo kam. V bitvě, která se rozpoutala, Sasové nestačili vzdorovat dobře připraveným Čechům. Většinou byli zajati nebo padli, mrtvých prý byly stovky. Zahynul i samotný Ota. Na české straně údajně zemřeli tři lidé, ale to je spíše nadsázka, než pravda.

Král Lothar byl každopádně odříznut a nemohl tomuto masakru zabránit. Připravil se tedy na druhou fázi bitvy, kdy se uchýlil na nedalekou výšinu. Ovšem české vojsko ji obklíčilo a přehradilo všechny cesty. Lothar mohl být buď poražen, nebo mohl vyjednávat – a raději vyjednával. Soběslav nabídl mír, navrhl propuštění všech zajatců a Lothar samozřejmě souhlasil. Soběslav si vydobyl čest a slávu a krom toho získal v Lotharovi mocného spojence. Zemřel v roce 1140.