Obléhání Milána roku 1158: České vojsko krále Vladislava I. se zde mimořádně vyznamenalo

Josef Mathauser - Čechové před Milánem

Italské město Milán není třeba představovat. V roce 1158 spory s římskoněmeckým císařem Fridrichem I. Barbarossou o míru městských svobod a stupeň závislosti na středověké Říši přivedly před jeho hradby velkou armádu, jejíž částí bylo i vojsko českého krále Vladislava I. (vláda 1140 – 1172). Jeho vojáci se během boje mnohokrát vyznamenali. Císaři se nakonec město podrobilo, i když ne nadlouho.

Počátek výpravy

Toto válečné tažení bylo považováno mnohými za jedno z nejlepších českých vítězství celého přemyslovského období. Vladislav II. na řezenském sněmu v lednu 1158 získal královský titul. Fridrich I. Barbarossa to neudělal jen tak, potřeboval pomoc přemyslovského vládce na výpravě proti severoitalským městům v čele s Milánem.

Vladislav II. (jako král bývá označován jako Vladislav I.) se projevil jako silný a energický vládce, navíc jako schopný válečník, proto shromáždění dostatečného počtu bojovníků na výpravu do Itálie nemělo být nijak složité. Ovšem proti tažení se postavili čeští šlechtičtí předáci, kteří říkali, že se vše děje bez jejich vědomí. Vladislav tedy výpravu vyhlásil jako svou soukromou akci a slíbil všem bohatou odměnu. Měl úspěch. V květnu se v Praze shromáždily početné řady vojáků – byly mezi nimi i osoby neurozené. V čele vojska stáli kromě krále jeho mladší bratr Děpold a pražský biskup Daniel I., vynikající diplomat.

Kapitulace Brescie

Barbarossa shromažďoval říšskou hotovost déle, a tak se Češi rozložili v okolí Řezna. Je jasné, že jelikož si potraviny museli shánět sami, veškerá okolní krajina byla brzy vypleněna. Pochodovali proto raději rychle do Itálie a koncem června Vladislavovo vojsko zastavilo před hradbami města Brescie, které bylo s císařem také rozkmotřeno. Vladislavovi vojáci tak zpustošili okolí Brescie, že město začalo raději vyjednávat. Když se tu 6. července objevil císař, město již kapitulovalo.

Překročení Addy

Hlavní obrannou linii Milána tvořila tehdy řeka Adda, na které nepřítel zničil všechny mosty. Císař se tedy rozložil před poškozeným mostem u Casana, Češi u obce Conegliano. Dva obzvláště netrpěliví čeští rytíři jménem Odolen a Bernard se pokusili řeku přeplavat a opravdu se jim to podařilo. Když se o tom dozvěděl král Vladislav, celému vojsku poručil, aby je následovalo. Za chvíli již stáli na druhém břehu a odrazili i protiútok Milánských. Pak opravili casanský most, přes nějž se příštího dne dostaly císařské oddíly.

Vlastní obléhání

Pak již následovalo obléhání města, zahájené 6. srpna. Ani velká císařská armáda však nestačila k souvislému obléhání Milána – Barbarossa ji proto rozdělil do sedmi sborů, aby střežily každou ze sedmi městských bran. Jednotky byly od sebe poměrně daleko, toho využili Milánští k útoku na sbor vedený císařovým bratrem Konrádem. Dříve, než se bitva stačila zvrhnout v katastrofu obléhatelů, přispěchala na pomoc česká jízda. Milánští tak byli rádi, když se jim podařilo uprchnout zpět do města.

Zbylé obléhání proběhlo bez větších bojů. Čím více srpnová vedra ubírala sílu na obou stranách, tím více se stupňoval diplomatický styk – a v tom vynikal biskup Daniel. Mírové podmínky byly dojednány 8. září. Pro Milánské byly kruté: pokuty, rukojmí, ale hlavně slib věčného poddanství a poslušnosti římskému císaři. Na druhé straně město přežilo.

Konec výpravy

Na kapitulační slavnosti císař opět ozdobil Vladislava královskou korunou, protože uznával neocenitelné služby, kterými se přičinil se svým vojskem o zdar výpravy. Na zpáteční pochod se Češi (i s kořistí) vydali v polovině září a počátkem října byli s velkou slávou uvítáni doma.

Další události

Paradoxně se tento triumf stal počátkem úpadku přemyslovského státu. Barbarossa si brzy zvykl považovat českého krále za svého vazala a nutil ho ke stálé podpoře svých válek, a že jich bylo. Po Vladislavově abdikaci a brzké smrti roku 1174 se situace ještě zhoršila. Barbarossa stejně jako jeho syn Jindřich VI. si navykli rozhodovat, kdo se stane českým knížetem (královský titul se navzdory slibům nestal dědičným). Z toho všeho se dokázal dostat až Přemysl I., který naopak využil bojů o císařský trůn k definitivnímu zisku dědičného královského titulu. Zlatou bulu sicilskou roku 1212 získal od Barbarossova vnuka Fridricha II.