Rodina v domácím vězení

Petr Hroch se už 25 let věnuje práci psychologa a už za svých studií pracoval jako konzultant v Poradně pro rodinu v Olomouci. Foto | archiv P. Hrocha

Už celý rok žijeme v Česku s různými omezeními a děti prakticky rok nebyly ve školním kolektivu. Rodiny za dveřmi domácností zažívají situace, do kterých by se za normálního fungování nedostaly. O tom, jak koronakrize poznamenává naše vztahy, jsme si povídali s psychologem, rodinným poradcem a lektorem Petrem Hrochem.

Pracujete s klienty i teď, v době koronavirových omezení? Co lidi teď nejvíce trápí, obracejí se na vás s jinými potížemi než za běžného života?
Já mám relativní štěstí, že naše poradna je součástí sociálních služeb, a proto můžeme lidem nabízet podporu dál. Kdybych byl ale čistě OSVČ psycholog mimo zdravotnictví, tak mám utrum. Tohle málo lidí ví, že vláda v době extrémního nárůstu stresové zátěže dopadající na psychiku zakázala provozovat činnost tisícům psychologů a psychoterapeutů, mimo online setkání. Poptávka po našich službách je však enormní a stále roste. Lidé stále přicházejí s těmi běžnými až bagatelními tématy rodinného a partnerského života. Jenže jsou těmi omezeními a vzedmutými emocemi tak přetíženi a zmateni, že to, co těžce zvládali loni, dnes už nedávají. A kde to loni bylo nezdravé, tam to letos v bolestech umírá. Jen vzácně se objeví situace, kdy covid lidi stmelí. Spíš ne. Protože od toho není úniku, pocit uzamčení na potápějící se lodi stimuluje spíš agresivitu než kooperaci.

Co hrozí lidem, když jsou dlouhodobě omezováni a není jasné, jak dlouho budou omezení trvat?
Vyrostl jsem v normalizačním období a v té době jsme byli všichni omezováni a taky nebylo jasné, jak dlouho to bude trvat. Bylo to na věčné časy. Majorita společnosti to omezování nějak akceptovala, protože tím vykoupila strach. A tehdy se bylo čeho bát. Z mého pohledu se dnes v něčem blížíme duchu normalizace. Jsem přesvědčený, že budou-li ta omezení a zejména jejich chaotičnost pokračovat ještě několik měsíců, začne si zase majorita zvykat. Její bezmoc směrem nahoru se po pár, též chaotických, protestech zabrzdí a přesměruje. Potlačí se dovnitř. Do rodin, na děti, na partnery, na ty slabší kolem. Na ty, co se jen tak nepřizpůsobí, nebo už nemohou. Ty to semele. Znovu jako společnost onemocníme, protože přijmeme ne-mocnost. Zdraví přeci není stav pouhé absence nemoci. Z toho důvodu mi taky od počátku velmi vadí to matoucí označování lidí s virem za lidi nemocné. Což pak vede k omezování jejich života, tím ke ztrátě kvality toho života a následně zvýšení stresu a snížení imunity. A šup, hned máme další nemocné.

Zabýváte se i rodinným poradenstvím – co se v současné době za dveřmi bytů odehrává?
Mění se vztahy, mezigenerační setkávání – čeká nás víc rozvodů nebo porodů? Řada relevantních výzkumů a zejména prostá praxe v poradnách už po loňském jaře hlásila výrazný nárůst dvou faktorů: růst konzumace alkoholu a souběžně vzestup násilného chování v domácím prostředí. Tyto ukazatele jsou jen špička ledovce, ukazují na to, že velká část lidí v tom přetížení preferuje ne zcela zdravé, či přímo rizikové strategie zvládání stresu a že zvýšené prožívání bezmoci stimuluje náhražkový výkon moci, tzn. třeba větší kontrolu dětí či partnerky, jejich omezování až týrání.
K tomu přičtěme důsledky uzavření škol a tisíce rodin v desetidenní izolaci. Nebo bez práce a příjmů. Když se rozvodovost pohybovala před rokem 2020 okolo 50 %, když třeba u mě v poradně čekali klienti na první sezení už před covidem i více jak šest týdnů, co myslíte, bude to po covidu lepší? Přitom neznáme žádnou lepší instituci, která je-li v dobré kondici, dokáže zvládnout nesčetná traumata, jako je umí zvládnout funkční rodina. Nesmí být ale udušená. Rodinný systém, zejména ten, který funguje mezigeneračně, má skutečně velký potenciál covidovou krizi vstřebat, udělat z ní jednu z mnoha rodinných nebo ještě lépe rodových zkušeností, protože ta zdravá rodina má své babičky a dědy, kteří zažili jiné hrůzy… a přežili je!

Působíte řadu let i jako lektor v oblasti zvládání stresu – někdo současná omezení zvládá lépe, jiný hůře. Existuje nějaké doporučení, jak dnešní dobu zvládnout?
Od počátku považuji za základní pilíř zvládání krize to psychosomatické „Nejprve podpoř, co je zdravé, abys byl silný v boji s tím, co je nezdravé!“. To znamená být tak moc v itální, jak je možno. Být mocný, zdravě mocný, kde jen možno. Jenže právě tuhle imunizaci vitalitou, tu právě velmi účinně brzdí strach, úzkost a panika. Proto by dalším pravidlem mělo být „Nestraš!“.
Mít strach je v pořádku. Ale strašit lidi, tedy cíleně se zaměřit na nárůst strachu a úzkosti, to považuji za zločinné jednání. Ta čísla mrtvých! Ty informace, které měly někdy až povahu vyhrožování… V žádném případě ale nevolám po podceňování nebezpečnosti koronaviru, to by bylo nebezpečně zavádějící. Volám po vyvážení pozornosti k nemoci a pozornosti ke zdraví. A ten nepoměr je strašný, jsme v tunelu paranoidní patologizace, kdy je volání lidí po běžném, zdravě normálním životě vykládáno bezmála jako kriminální zájem. Moje další doporučení se týká komunikace. To, jak si sdělujeme, jak sdílíme, co prožíváme, tedy forma a zvolený způsob, je skutečně víc důležité, než obsah té komunikace. Komunikace je chování. Je naučená a dá se tedy změnit. Mám tedy za to, že to, jak kdo s námi jedná, si sám z velké části volí, že je to jeho záměr. Je to podobné jak v manželském poradenství. Tam taky moc nenamotivujete manžela k odpovědnějšímu přístupu tím, že mu prsknete do obličeje „Aby ses bez tý svý hospody nepo…“. Potřebujete lidi přesvědčit, že jsou oba dobří, ne prokázat, kdo z nich je větší lump.

Připadají vám opatření, která stát zavedl jako vhodná a přiměřená? Dá se z pohledu psychologa říct, jak by měl vypadat správný postup při řešení krize?
Už v předešlých větách jsem se vyjádřil docela jasně a spíše kriticky, ale když já z té své role praktického rodinného psychologa nemůžu jinak. Vadí mi ta nevyváženost, to strašení, zmatečnost a surfování po emocích davu. Rozhodně se mě však neptejte, co všechno bych dělal jinak. Víte, co já vím, kdybych najednou dostal tu neskutečnou odpovědnost a s tím i neskutečnou moc, nepodlehl bych taky? Vždyť jsem taky tzv. odborník, nenajel bych na ten tobogán profesní slepoty a nezavedl bych nějaký psychoteror v dobré víře, že pomáhám? Hele, bývalý srbský prezident Karadžič byl kdysi vynikající psychiatr, než se stal válečným zločincem.

Co mi však nejvíc vadí, je snad asi to, že v případě covidové krize vlastně nikdo tu mou profesi, to, co já a tisíce kolegů zná z každodenní praxe s lidmi v těžkostech, že tu psychickou stránku ti technokrati a statistici, co nás uzamkli, vůbec nevzali v potaz. Že vlastně ten normální život a běžné lidské potřeby zařízli jak obětní kozu v nějakém podivném cargokultu.

Vaše diplomová práce měla název: „Akceptace smrti jako bazální strategie zvládání zátěžových situací“. Nemůžu se tedy nezeptat – proč společnost tak „děsí“ smrt starých lidí s mnoha dalšími zdravotními komplikacemi a pro jejich ochranu se zastavil běžný život? Je to tím, že jsme vytlačili smrt z našich životů díky kvalitní lékařské péči?

Nevšiml jsem si, že by se zastavil běžný život pro ochranu těch starých lidí. Život se zastavil a ty lidi umírali víc a víc. Ke skutečně funkční ochraně dobře známých zranitelných skupin nedošlo. To je můj osobní komentář.
Ale k věci: Ta má dávná diplomka pracovala s tezí, že když lidé (jedinci, rodiny i komunity) přijmou lidskou smrtelnost vědomě, kulturně do svého života, že se jim pak těžké životní situace zvládají lépe, než těm, které téma smrti zaskočí nepřipravené. Považuji to za fakt. Je přinejmenším zajímavé, že dva limitní okamžiky lidského života, jeho začátek a konec, jsme přenesli do nemocnic. Že za ně mají odpovědnost spíš lékaři, než ti, jimž se to děje. Jenže lékař je původně od slova léčit. Má tedy působit tam, kde jde o léčbu nemoci. Je umírání nemoc? To je nelehká otázka. Stejně tak je nelehká otázka o kvalitě života, který nominálně prodlužujeme. Ale kvalitativně?
Mám ale za to, že v dnešní době, v akutní krizi, není vhodný čas na přílišné vydávání energie na takové otázky. Podle mě ve skutečnosti žádnou společnost nevyděsila smrt statisíců starých či jinak ohrožených lidí. To se polekali zejména politici v důsledku mediální extenze toho problému. Politici se lekli, ne společnost. Jenže když se bojí páni, tak se cítí slabí a proto musí ještě větší hrůzu vzbudit u těch, kterým vládnout. Nic nového.
Něco zcela jiného, než strach politiků, je ta bolest, kterou zažijete, když umře nebo jen může umřít někdo, kdo je vám blízký. Vždy to bylo a bude těžké, jen se obávám, že tou individuací života a rozpojením generací mnohým z nás smrt rodičů nebo prarodičů přinese víc výčitek či přímo viny, než našim předkům. Že nám najednou budou víc chybět, protože si jich tolik neužíváme.
A tohle může změnit každý z nás, tohle není fér házet na politiky. Neznamená to, že si máme své staříky rozebrat z domovů a ubytovat v dětském pokoji na palandě. Ale jsou přeci i jiné možnosti, jak si být blízcí, jak život sdílet.
Přesto, že je nezpochybnitelně jasné, že senioři jsou ohledně covidu výrazně rizikovou skupinou a že prostě má být zajištěna jejich ochrana, jako rodinný psycholog jsem zároveň přesvědčen o tom, že každý jeden ten senior by měl mít možnost zvážit riziko covidové s rizikem, že umře steskem a samotou. A měl by mít právo volby. Žít, jak chce a jak to jde.