Manželky Václava IV.: Jak zemřela první z královen? Jistě to nevíme…

Johanna Bavorská - busta

Otec Václava IV., tedy Karel IV., svého synka zbožňoval a rozmazloval. Říká se, že se to na něm podepsalo. My se však podívejme na jeho vztah k ženám.

První sňatek

Alespoň zpočátku se Václav nechoval jako typický Lucemburk – nebyl tedy tak sexuálně náruživý, jako kupříkladu jeho bratr Zikmund. Oženil se jako devítiletý hoch – samozřejmě, že byl jeho sňatek zcela podle vůle jeho otce Karla IV. Ten vybral Václavovi Johannu Bavorskou z rodu Wittelsbachů, čímž chtěl čelit nově se formující koalici, k němu nepřátelské, ve které hráli právě bavorští vévodové důležitou úlohu.

Sňatek se konal v září roku 1370, když bylo Václavovi devět let, Johanna byla o pět let starší. Jejich společný život byl odložen na rok 1376, tehdy také měli být korunováni na římského krále a královnu.

Johanna je v dobových dokumentech zmiňována jen málokdy, ale prý se velmi dobře sžila s českým prostředím a naučila se dobře česky. Sňatek byl domluvený, přesto se zdá, že se měli mladí manželé opravdu rádi. Zůstali ale bez dětí a Johanna zemřela již roku 1386 ve věku třiceti let na Karlštejně. Václav byl údajně tak zlomený žalem, že se nemohl ani zúčastnit pohřbu.

O jejím náhlém úmrtí koluje řada legend. Podle jedné hypotézy měl královnu zardousit v ložnici Václavův velký lovecký pes, podle jiné pokousal Johannu pes nakažený vzteklinou. Badatelé se domnívají, že její smrt v souvislosti s nějakým psem má zřejmě opravdu reálné jádro.

Druhá svatba

Václav na novou svatbu nespěchal (v čemž se opravdu lišil od svého otce). Vdovcem zůstal téměř tři roky, které raději trávil ve společnosti svých přátel, kterým se později začalo říkat královi milci. Všechny dohromady bavil lov a ovšem také společnost krásných žen.

I Václav si však uvědomoval, že je třeba mít následníka, k čemuž bylo zapotřebí legálního sňatku. Král se v roce 1388 setkal s bavorským vévodou Fridrichem, který přijel na podzim toho roku do Prahy. Na jeho dvoře vyrůstala i dcera Jana Mnichovského, princezna Žofie. Bylo jí sice teprve dvanáct, ale Václavovi se moc líbila. A tak se roku 1389 konala svatba. Byl to výjimečný případ, neboť tento sňatek opravdu nebyl motivován politicky. Ovšem na korunovaci si Žofie musela počkat až do roku 1400.

Jejich vzájemný vztah se ale brzy pokazil, snad za to mohla Václavova náladovost, snad také jeho žárlivost. Svoji choť podezíral z nevěry – s tím je ostatně spojena i legendární postava sv. Jana Nepomuckého. Podle legendy byl královniným zpovědníkem a nechtěl králi prozradit její zpověď. Ovšem zdá se, že Jan z Pomuku, tedy sv. Jan Nepomucký, nebyl zpovědníkem královny a nezemřel kvůli zpovědnímu tajemství.

V letech 1402 – 1403 – za odboje proti Václavovi, který byl internován ve Vídni, pobývala Žofie ve svých východočeských věnných městech. Statky se jí podařilo nejen dobře spravovat, ale dokonce i rozšířit. Královna také podporovala M. Jana Husa, dokonce roku 1410 vystoupila na jeho obranu a psala i papežské kurii. Papež Martin V. shledal toto počínání nebezpečným, dokonce nebezpečnějším než neustálé Václavovy výkyvy. Proto se musela dostavit roku 1419 před soud papežského nuncia, kde se měla zodpovídat z toho, že ochraňovala kacíře. Ovšem 16. srpna 1419 zemřel Václav a Žofie se stala závislou na svém švagrovi – uherském králi Zikmundovi, který byl zvolen králem českým roku 1420.

Před Zikmundem se neschovala žádná sukně, brzy se začaly objevovat pověsti o jejich poměru. To mu však nebránilo v tom, aby neplánoval její sňatek s polským králem Vladislavem Jagellonským.

Žofie však zemřela ani ne padesátiletá roku 1425 v Bratislavě.