Zn: Adoptuji dědečka a babičku

Mgr. Pavla Koucká, specialistka na rodinné vztahy

“Já bych chtěl, chtěla, taky babičku a dědu”, slýchávají občas rodiče od svých zejména malých dětí. Na dětech je stále krásné to, že vidí svět takový, jaký by měl být. A tam děda s babičkou patří. Povídáme si s Mgr. Pavlou Kouckou, specialistkou na rodinné vztahy.

Tradiční mezigenerační sociální vazby v rodinách začínají chybět. Z citového, sociálního i ekonomického hlediska…

Ano, v řadě rodin chybí prarodiče, a mnoho starých lidí zase žije osamoceně. Ať už z důvodu bezdětnosti, velké vzdálenosti či kvůli neshodám.

Možná se závistí pokukujeme po těchto hodnotách třeba v Japonsku, kde jsou sociální vazby v rodině neodmyslitelnou tradiční záležitostí. Je to tak?

Když zmiňujete tradiční Japonskou rodinu, vzpomněla jsem si na film Zloději režiséra Hirokazu Kore’edy z r. 2018. Vypráví o jedné sociálně slabé rodině. Vedle sociálních a etických otázek v něm sledujeme hezké vztahy tří generační rodiny. Až postupně nám dochází, že ti lidé nejsou spjatí ani biologickým poutem, ani úředně. Chtěli mít prostě rodinu, jejich původní nefungovala, a tak se prostě našli. Možná tedy i v Japonsku si kladou podobné otázky, jako my v Česku. Jinak co se týče závisti, jistě nemusíme chodit až do Japonska. Se silnou rolí a pozicí prarodičů se setkávám třeba v romských rodinách.

Z praktického hlediska jde jen u nás dnes o hlídání dětí při zaneprázdnění rodičů, nebo skutečně dědeček či babička rodině chybí?

S nejčastějšími stesky se setkávám, když rodiče nemají nikoho, kdo by jim pohlídal děti. Ale setkávám se také s chyběním prarodičů jako citové opory. Jako někoho, kdo vždy poradí, pomůže, podpoří. To se stává tam, kde byly blízké dobré vztahy, a rodiče rodičů zemřeli.

Jak se na to dívají děti?

Děti zpravidla přijímají situaci, jaká je, i když může přijít lítost. Třeba když dítěti kamarád líčí, co všechno podniká s babičkou a nebo dědečkem, co mu tito dovolí, co mu dají. Obzvláště pokud má dítě přísné či citově chladnější rodiče, může snít: Kdybych měl babičku a dědečka, ti by mi dovolili všechno to a to a to. A nikdy by se na mě nezlobili, a pořád by mě měli rádi.

Na druhou stranu máme sílící skupinu aktivních seniorů, kteří naopak nemají vlastní vnoučata. Lze to takto případně spojit?

Aktivní prarodiče
Rodinné vazby se tvoří ve více generacích. Jejich součástí je i babička s dědou.

Určitě ano. Někteří se takto hledají přes inzeráty, jiní využívají služeb neziskových organizací, které mají v programu aktivní soužití tří generací. Propojují dobrovolníky z řad seniorů s rodinami, jimž chybí kontakt s třetí generací a mají o něj zájem. Organizace poskytuje většinou půlroční oporu kontaktů: dobrovolník s rodinou se vídají jedno odpoledne v týdnu na neutrálním prostředí, tedy nikoliv v domácnosti, ale třeba na hřišti. Oběma stranám je přitom k dispozici koordinátorka. Po půl roce se dobrovolník s rodinou rozhodují, zda ještě potřebují oporu organizace, nebo se budou vídat již sami. Cílem je vytvoření dlouhodobého přátelského vztahu mezi dobrovolníkem a rodinou, kteří se pak stýkají již bez asistence organizace tak, jak jim dělá radost a vyhovuje.

Jak takového dědečka a babičku adoptovat?

Vztahy starších lidí s mladšími lidmi a jejich dětmi samozřejmě spontánně vznikají mezi přáteli či sousedy. Když mají starší lidé chuť, čas a kapacitu pečovat o děti a ve své blízkosti mají mladou rodinu, která takovou péči vítá, je to príma pro všechny. Často se tak děje u seniorů, kteří nemají vlastní děti či vnoučata, nebo je mají daleko a nebo kontaktu něco brání. Třeba jedna moje klientka, jíž brání ve styku s vnoučaty snacha, si takto našla vztah s dcerkami své sousedky. A znám i aktivní seniory, kteří ke svým vlastním vnoučatům občas rádi přibírají ještě další děti, aby s nimi vyrazili na výlet či do divadla. Prapotomci se mimo jiné zabaví s kamarády a všichni zúčastnění i nezúčastnění si to užijí. Někdy se na adopci babičky a dědečka podílejí výrazně i samy děti. Například vzpomenu příběh klientky, matky téměř samoživitelky. Když si našla přítele – starého mládence, měla velké obavy z přijetí jeho rodiči: Jak se jim budu líbit? Jak se budou tvářit na to, že mám dítě? Co když bude dcerka zlobit?. Nakonec se celá návštěva nesla v duchu naprostého okouzlení starých lidí tříletou dívenkou, jakož i okouzlení dívenky babičkou a dědečkem. Vztah se dále rozvíjí.

Jaká jsou rizika a jak jim předejít?

Rizika tu samozřejmě jsou a z mých zkušeností plynou zejména z rozdílných očekávání. Pokud se senior s rodinou seznamují přes organizaci, prochází obě strany vstupním pohovorem a pohovorem s psychologem. Ten mimo jiné právě taková očekávání zjišťuje a organizace se snaží vzájemně propojit ty, kteří by si mohli vyhovovat. Jinak je klíčem komunikace. Upřímně mluvit o své představě, o svých potřebách na jedné straně, a možnostech na straně druhé.

Co profesionální dědeček a babička jako možná nová profese na trhu práce? Řada profesí v budoucnu zanikne, objeví se nové. Je tohle jedna z nich?

Mě už ten termín tahá za uši. Jen o málo méně, než třeba profesionální manžel, otec, milenec… Nechtěla bych. Chůvu také nenazýváme profesionální hodinovou matkou. Byla by to degradace slova pro matku.

Co by v tomto případě měl uchazeč o tuto práci z Vašeho pohledu splňovat?

Já se v odpovědi přidržím dobrovolnictví. Myslím, že v motivaci prarodiče dobrovolníka by měla převažovat potřeba dávat nad potřebou dostávat: Tedy: Mám čas, kapacitu, mám co předávat; rád budu užitečný. A nikoli: Jsem tak sám, třeba by mi pomohlo, kdybych si půjčil nějaké dítě… Zároveň by ale měl takový dobrovolník znát svou kapacitu, nepřekračovat své hranice, nenechat se zneužívat. Pokud s tím někdo má potíže, je lepší využít zpočátku služeb organizace, která dobrovolníky a rodiny spojuje, protože koordinátor pomůže rozumné hranice nastavit.

Starší lidé jsou většinou citlivější, takže si dost dobře nedokážu představit, že dokáží striktně akceptovat hranici mezi pracovním vztahem a citem. Pracovní vztahy ostatně přerůstají dost často do jiné roviny i když se jedná o vztahy v jedné generaci. Nebyly by pak emoce naopak na překážku?

Ve vztazích máme city. Čím bližší vztah, tím silnější cit. Proto právě nelze blízké vztahy profesionalizovat.