Náčelník horské služby považuje svoji profesi za rodinné stříbro

Michal Janďura
Michal Janďura, náčelník Horské služby Šumava

Dědí se z otce na syna a takové pouto, společně s láskou k Šumavě, spojuje Michala Janďuru, náčelníka Horské služby Šumava s těmito horami i jeho blízkými již tři generace.

Co Vás k téhle profesi přivedlo? Romantika, sport, láska k horám či empatie k lidem, kteří se v horách ocitnou ve svízelné situaci?

Od každého něco, ale největší zásluhu na tom má naše rodinná tradice, kdy můj otec byl členem Horské služby, závodní lyžař a trenér lyžování. Máme to tedy v genech. A není to zdaleka jen můj případ, ale i případ dalších kolegů, kdy syn jde ve šlépějích svého otce nebo dědečka a pokračuje v rodinné tradici.
Do svých 20 let jsem aktivně lyžoval a závodil ve sjezdu za místní tělovýchovnou jednotu SA Špičák. Sportovní průprava je ostatně jednou z podmínek pro profesionální i dobrovolné záchranáře. V roce 1995 mne oslovili chlapi z horské služby, jestli bych se nestal dobrovolným členem. Vlastně to byl Vlastimil Maxa, profesionální člen horské služby, bývalý trenér lyžování, se kterým se se setkával od útlého dětství na lyžích. Ten přivedl k této práci mne a vlastně i mé další kolegy, se kterými dnes sloužím na Špičáku. Patří mu za to velký dík, že nás k této profesi přivedl.

Takže na doporučení?

To nestačí, musíte splňovat řadu dalších kritérií, splnit požadované vstupní testy a absolvovat Základní školu Horské služby. Po splnění všech těchto požadavků se stanete nejprve dobrovolným členem, a když se uvolní místo profesionálního záchranáře, můžete se o toto místo ucházet. V Česku pracuje přibližně stovka profesionálních horských záchranářů. Máme dost žádostí od lidí, kterým tahle profese z různých důvodů učarovala, ale nábor je vždy z dobrovolných záchranářů. Během jejich působení v dobrovolné základně se vykrystalizuje ten správný vztah a předpoklady pro tuhle náročnou profesi.

Ale zkušenosti ze závodů ve sjezdu se hodně hodí, že?

Určitě. Sloužíme na horách, zimní sezona je tou hlavní sezónou pro naši práci, zachraňujeme na sjezdových tratích i ve volném terénu a každý záchranář musí být především dobrým lyžařem. Mimochodem největší odměnou v zimě je lyžování v panenském prašanu ve volném terénu, ale to asi odměnou a zážitkem pro každého lyžaře.

Máte zkušenosti i ze zahraničí?

S kolegy jezdíme na školení do Švýcarska, Rakouska, Německa a vždy si domů odvezeme cenné zkušenosti, které využijeme i v našich podmínkách nebo zase předáme své zkušenosti svým zahraničním kolegům. Taková spolupráce se zahraničními kolegy každého záchranáře obohatí, posune profesně dál.

Jaký je Váš vztah k Šumavě? Je to srdcovka?

Šumava je láska na celý život. Šumava se mění v čase a je stále krásná v kterémkoliv ročním období. Mám v paměti místa, které již neexistují nebo prostě existovat přestanou. Objevujeme jejich současnou i zašlou krásu a historii se synem, kterému je dvacet let, má stejné zájmy a krásně se doplňujeme.

To vypadá, že si časem od Vás přečtu i nějakou zajímavou knížku plnou fotografií…

Touto myšlenkou se zabývám již delší dobu, ale spíš ji nechám ještě uzrát a ponechám si její realizaci třeba do důchodu, kdy bude jistě více času a možná vyjde další kniha o Šumavě?

Jak Vaši práci vnímají místní a jak turisté? A jak vnímáte Vy je?

Zásah horské služby
Zásah horské služby ve složitém terénu

Horská služba není represivní složkou, je službou pro občany. Naším úkolem a posláním je pomáhat lidem v nouzi, zajistit ošetření v terénu a provést transport v případě jejich úrazu, poradit při turistům při plánování túr, podat informace o povětrnostních podmínkách, informovat o nebezpečích, které mohou nastat při změně počasí, provádíme kontrolu průchodnosti turistických cest, zajištujeme hlídkovou činnost na hřebenech hor, udržujeme tyčové značení, které pomáhá turistům v orientaci za nepříznivého počasí. Práce horských záchranářů není jen ošetření úrazů, ale i osvětová činnost ve formě ukázek a hlavně přednášek, kdy širokou veřejnost seznamujeme s naší prací a eliminací možných rizik a jejich předcházení při pobytu na horách.
Mezi místními i turisty existuje vzájemný respekt a podpora. Navíc zasahujeme často společně s dalšími složkami Integrovaného záchranného systému (IZS), u dopravních nehod, při úrazech v zemědělství, lesnictví, v domácnostech a v dalších situacích, kdy jde o záchranu života lidí, kteří na horách žijí a pracují. Nejsou to tedy výlučně jen úrazy turistů. U vážných úrazů rozhodují dojezdové časy a v rámci spolupráce především se Zdravotnickou záchrannou službou zasahujeme před jejím příjezdem, protože jsem nejblíže, disponujeme speciální technikou a nejsnáze se dostaneme k pacientovi především za ztížených povětrnostních podmínek a do špatně přístupného terénu.
Šumavská Horská služba má na starosti necelých 1100 km2 horského terénu, kde zajišťujeme záchrannou činnost a tuto oblast má na starost 15 profesionálních záchranářů a 36 dobrovolných členů.

V kolika lidech většinou zasahujete a jaké jsou typické situace?

S ohledem na počet záchranářů a velikost území většinou zasahujeme u zásahů samostatně a během víkendů, kdy jsou ve službě dobrovolní členové je situace lepší, to je nás o zásahu více a můžeme si pomoci. V zimě převládají úrazy především na sjezdových tratích. Úrazy končetin, poranění hlavy, páteře, zlomeniny a pohmožděniny.
Používáme kromě klasické záchranné techniky, terénních vozidel, sněžných skútrů a prostředků pro dopravu zraněného na lyžích, transportních saní i třeba terénní čtyřkolky na pásech, které využíváme především v zimních sezónách, kdy není dostatek sněhu a provoz sněžných skútrů není zcela možný. V případě těžkých úrazů je nutností i vyžádání vrtulníku Letecké záchranné služby a zajištění šetrného transportu těžce zraněného na specializovaná pracoviště především do Fakultních nemocnic k dalšímu ošetření. Na Šumavě spolupracujeme s Armádou České republiky, vrtulníky startují ze základen v Bechyni a v Líních u Plzně. Ze které základny bude vrtulník vyslán rozhoduje především Zdravotnické operační středisko s ohledem na lokaci místa zásahu a též s ohledem na povětrnostní podmínky na trase letu nebo v místě přistání, kde je pacient připraven k předání lékařům Letecké záchranné služby.

Šumava láká hodně běžkařů…

Šumava je běžkaři hojně navštěvovaná, ale úrazy běžkařů tvoří jen okolo 7–10 % případů, u kterých v zimě zasahujeme. Většinou se jedná o případy, kdy lidé přecení své síly, orientaci v horském terénu, nebo je postihne zdravotní problém.

Co léto a nové aktivity?

Letní aktivity na Šumavě
Letní aktivity na Šumavě vyžadují zásah horské služby stále častěji. Souvisí s neznalostí hor, dříve netypickými aktivitami a špatným odhadem fyzických dispozic návštěvníků Šumavy.

Jestli myslíte například koloběžky, pak se jedná zpravidla o vážné úrazy. Hlavním důvodem je přecenění vlastních sil a malé zkušenosti s touto sportovní aktivitou. Jinak během léta zasahujeme především u úrazů cyklistů, protože Šumava je cyklisty hojně využívána z důvodu velké sítě značených cyklistických tras a jejich mnohdy nenáročného profilu.

Po zbytek roku je dovolená?

Vůbec ne. Horská služba zajišťuje záchrannou činnost 24 hodin denně, 365 dní v roce, kdy pomáháme na horám všem, kteří se dostanou do nesnází a potřebují pomoci, Turistům i místním občanům. Například podzimní měsíce, když nastává houbařská sezóna, tak máme mnohdy hodně práce s houbaři, kteří se v lese ztratí a žádají o pomoc. Těchto případů je několik za týden, ale vždy se jedná o akci se šťastným koncem a ztracený rodinný příslušník je v pořádku předán své rodině.

A doba koronavirová?

Používáme předepsané ochranné prostředky a k postiženému přistupujeme tak, jako by byl potenciálně nakažený. Je to fyzicky náročnější, v respirátoru o ochranných pomůckách se mnohem hůř pracuje. Věřím však, že se opět brzy vrátíme k normálu a budeme pracovat jako dříve. Z profesního hlediska se jedná o další cennou zkušenost, se kterou se zatím naše organizace nesetkala, ale nijak naší práci neomezila.

Zkuste najít zajímavý zásah, u kterého jste byl nebo kterému jste velel. O co šlo a jak to dopadlo?

Každý zásah je něčím specifický. Asi největší radost má každý záchranář z úspěšné resuscitace pacienta, kdy vrátí člověku život a navrátí ho zpět k rodině, dětem a do běžného pracovního života. Takový případ se stal během letní sezóny, kdy zkolaboval na stavbě jeden z dělníků. Horská služba byla na místě jako první a zahájila resuscitaci pacienta do příjezdu záchranné služby. Během resuscitace se pán probral k životu a vůbec netušil, co se vlastně stalo. Byl odvezen letecky vrtulníkem na specializované pracoviště do Plzně k dalšímu léčení a zanedlouho se vrátil zpět do práce. A toto je asi největší odměna vaší práce, vidět zdravého, živého a opět fungujícího člověka.

Jak dlouho se dá tahle práce dělat? Je to fyzicky a psychicky hodně náročné?

Je to náročné a profese profesionála má své limity. Myslím, že by bylo správné vzhledem k zejména fyzické, ale i psychické námaze umožnit předčasný odchod do důchodu. Mnohé se za ta léta u horské služby a na horách změnilo. Je mnohem více zásahů, náročnějších akcí, sezóny plynule přecházejí jedna v druhou, mimosezóny prakticky na horách již nejsou a lidí a aktivit stále přibývá. 100 % fyzický a zdravotní stav je u záchranáře Horské služby vyžadován od jeho přijetí do zaměstnání, až po jeho odchod do důchodu a nejsou zde možná žádná omezení, či výjimky.

Máte rád knížky o horolezcích v Himálaji? Chtěl byste se tam podívat? Případně nějaká ta hora snů ke zdolání?

Rád si přečtu zajímavou knihu z tohoto prostředí nebo shlédl film, či dokument o dobývání osmitisícových vrcholů, ale Šumava je Šumava a ke svému životu potřebuji zelené lesy, horské louky a naše horské říčky. Všude dobře, doma nejlépe a vždy, když se vracím z cest, z jiných hor a uvidím ty naše vrcholy, tak si říkám a jsem doma.

Foto archiv HS Šumava