Soška bůžka Ho-Tei: Mohl snad být starožitný suvenýr prokletý?

Bůžek Ho-Tei. Ilustrační obrázek. Zdroj: www.flickr.com

Některé předměty jakoby přinášely neštěstí těm, kteří s nimi přijdou do styku. Proč tomu ale tak je? Někteří lidé věří, že nic, co bylo vysloveno nebo vykonáno, se jen tak neztrácí, že je nějakým nám neznámým způsobem kdesi zaznamenáno.

Starožitný suvenýr

Roku 1928 se angličtí manželé Lambertovi v japonském přístavním městě Kobe zastavili před výkladní skříní malého starožitnictví. Paní Marii Lambertové se velmi líbila malá soška polonahého tlustého mužíčka, s úsměvem sedícího na polštáři. Poznala v něm japonského bůžka štěstí Ho-Tei. Původně to údajně měl být buddhistický mnich z 9. století, který naplnil svůj život pomocí chudým.

Vešli tedy do krámku, zeptat se na cenu. Ihned souhlasili s koupí, protože majitel uvedl mimořádně nízký obnos, přitom soška byla originální řezbářskou prací z pravé slonoviny.

V kajutě výletní lodi si pak svůj nový majetek prohlíželi. Jedinou zvláštností byl malý otvor v podstavci, uzavřený jakousi zátkou, zhotovenou rovněž ze slonoviny. Věřili, že Ho-Tei jim přinese štěstí a Marie jej pečlivě uložila do kufru.

Nečekané potíže

Avšak druhý den ji na moři, cestou do Manily, překvapila nesnesitelná bolest zubů. Léky od bolesti nezabíraly. Po přistání v Manile byli Lambertovi zase stiženi bolestivou horečkou, bolely je snad všechny klouby. Když se Marie dostala konečně k zubaři, ten jen mohl konstatovat, že jsou její zuby v pořádku.

Dále manželé cestovali do Austrálie a tentokrát rozbolely nesnesitelně zuby pana Lamberta. Když po přistání v Cairns vyhledal zubaře, i on konstatoval, že jeho zuby jsou také v naprostém pořádku. Pak přestaly bolet tak rychle, jak začaly, ale netrvalo dlouho, a bolesti se objevily znovu. Opět navštívil zubaře a bolesti ustaly. Vše se opakovalo, jakmile se ocitl na palubě lodi. Ovšem s novou soškou nenapadlo manžele spojovat jejich problémy ještě ani náhodou.

Ale když uložili kufr s bůžkem v Sydney do lodní úschovny, bolesti opět naráz ustoupily. Při plavbě na Nový Zéland se jejich kufr ocitl v kajutě ještě jednou a manželé oba ihned pocítili znovu bolesti zubů. Když jej dali do úschovny, zase zmizely. Jejich pobyt na Novém Zélandě byl klidný a nic je netrápilo – ovšem do okamžiku, než se vydali do Chile a Ho-Tei se opět ocitl v jejich kajutě.

Prokletá soška?

Při pobytu v USA navštívili matku pana Lamberta, které se soška tak líbila, že jí ji darovali. Jakmile i ji postihla silná bolest zubů, dárek jim raději vrátila, protože ji napadlo, že je předmět nějak začarovaný. Ale tuto možnost si zatím Lambertovi nechtěli připustit.

Při plavbě lodí přes Atlantský oceán však názor změnili. Zapůjčili totiž tehdy sošku jedné cestující, která se zajímala o řezbářské práce, aby ji mohla ukázat manželovi. Ráno si pak stěžovala, že ji náhle začaly velmi bolest zuby. Lambertovi si uvědomili, že i je zuby bolely vždy, jakmile se Ho-Tei ocitl v jejich kajutě. Marie dokonce chtěla sošku hodit přes palubu, to už se však pan Lambert obával bohovy pomsty a vzal tedy sošku s sebou do Londýna, kde ji ukázal jednomu japonskému obchodníkovi.

Duše Ho-Tei

Ten byl ochoten ji hned koupit, Lambertovi mu však popsali všechny potíže – a obchodník zavolal známého – starého Japonce, aby se šel podívat. Ten ji prozkoumal a sdělil Lambertovým, že Ho-Tei je chrámový bůh. A jako takový byl někdy opatřován “duší” – malým medailonkem ukrytým v kultovní soše. Soška Lambertových nepochybně takovou duši také měla, což dokládal slonovinový uzávěr na podstavci. Starý Japonec pak umístil sošku do malé schrány a zapálil kouřovou tyčinku, aby boha štěstí usmířil.

Jednalo se tedy opravdu o nespokojenou duši sošky – nebo šlo o pouhé zřetězení nešťastných náhod? Třeba je pravda někde uprostřed…