Architekt vidí krásu i jako funkci, která léčí

Jan Líman
Ing. architekt Jan Líman

Učarovaly mu nemocnice a jejich moderní struktura. Dokázal projekty citlivě zasadit do okolního prostředí a přitom uplatnit řadu nadčasových nápadů. Na sklonku pracovní kariéry se má Ing. architekt Jan Líman rozhodně za čím s hrdostí otočit.

Co Vás k architektuře přivedlo?

Asi to budou geny – pradědeček byl tesař, dědeček a strýc byli architekti. Já jako kluk jsem rád kreslil a z papíru jsem si slepoval různé stavby. Ještě je mám schované.

Které projekty Vás oslovily?

Již na fakultě mne zajímaly nemocnice. Pracoval jsem jako „pomvěd“ (pomocná vědecká síla) u pana profesora Čermáka, který vedl na architektuře ústav zdravotnických staveb. Po promoci jsem nastoupil do pražského Zdravoprojektu, kde byli mými učiteli architekt Přáda a právě jeho projekt a pak realizace plzeňské fakultní nemocnice mne oslovil. Dalšími vzory byli architekt Spurný a jeho fakultní nemocnice v Brně nebo Štefan Imrich a jeho bratislavské Kramáre.

A mimo území republiky?

Hodně jsme pokukovali na západ, a žasli nad slavnou klinikou v německých Cáchách ve stylu HIGH – TECH. Třeba v Paříži je špička téhož stylu Centre Pompidou. To u nás postavit nešlo, ale oslovilo mě to.

Jak Vás tato díla oslovila ve vztahu k osobním projektům?

Musím předeslat, v době socialismu Vás sice mohlo oslovit kdeco, ale hlavní slovo měl dodavatel. Například polikliniku v Lounech, kterou jsem projektoval v sedmdesátých letech, hmotově stanovil Pozemstav Karlovy Vary, respektive technická specifikace jeho jeřábů. Maximální výška čtyři podlaží a celé to muselo být rovné kvůli jeřábové dráze. Dále stanovil montovaný skelet a jeho moduly. S podobnými problémy se musela tehdy potýkat většina architektů zdravotnických staveb. Rád jsem proto přijal nabídku Zdravoprojektu, abych vyprojektoval rehabilitační ústav v Kuvajtu. Tam jsem byl pánem já a ne dodavatel, a podařilo se mi stavbu dovést k úspěšnému konci.

Ovlivnila Vás devadesátá léta?

Podstatně! Ještě se dvěma kolegy architekty a jednou kolegyní stavařkou jsme založili ateliér DOMY, který úspěšně funguje dodnes. Jeho vedení jsem již předal mladším, vždyť víte, že jsem hluboce předválečný model (1936). Byla to nádherná doba, krásné zakázky se sypaly jako z rohu hojnosti. Jen namátkou realizace hlavních objektů Masarykovy nemocnice Ústí nad Labem, klinika dětské onkologie ve Fakultní nemocnici Motol, interní pavilon fakultní nemocnice Hradec Králové, dětská nemocnice v Ústí nad Orlicí a další. Všechny velké projekty jsme získali na základě vítězství v soutěžích. Autoři byli tři architekti – Líman, Juha a Topinka. Komunikovali jsme se Západem – já sám jsem se stal členem skupiny zdravotnických architektů v mezinárodní unii architektů.

Co říkáte pojmu podnikatelské baroko?

Inu v první řadě je to urážka baroka. Baroko v Čechách představuje úžasný rozkvět výtvarného umění, a zdá se, že Jiráskovo Temno neškodilo. Vznik Podnikatelského baroka je podmíněn dvěma faktory stavebníků: Úplný nedostatek dobrého vkusu, a přebytek financí. Naproti tomu existuje krásné, tak zvané Selské baroko, což je přívětivá lidová architektura, často pod ochranou Unesco. Například Holašovice.

Co je vaší srdeční záležitostí při pohledu zpět na svá díla?

Těch je víc. Jako hlavní bych jmenoval Hradec Králové a dětskou nemocnici v Ústí nad Orlicí. Když jsem do Ústí přijel na pozvání pana primáře Ryby, připravily tam děti oslavu a bylo vidět, že se jim to prostředí opravdu líbí. Inu, jak říkáme, i krása je funkce, která léčí.

Jaká ocenění jste jako architekt získal?

Interní pavilon ve FN Hradec králové získal ocenění Stavba roku 2005, je tam i bronzová cedule. Tehdy tam řediteloval pan doc. Heger, pozdější ministr zdravotnictví. Když jsem se s ním po letech setkal, řekl mi: od Vás jsem se hodně naučil. Toho si cením, pro mne je to také ocenění.

Interna Hradec Králové
Stavba roku 2005 – Interna Fakultní nemocnice v Hradci Králové podle projektu Jana Límana

Vzpomenete si na nějaké kuriózní zadání? Jak to dopadlo?

To určitě byl požadavek na výstavbu soukromé nemocnice pro diktátora v arabském Adenu. To se tehdejší ministr zdravotnictví Prokopec opil s oním diktátorem a slíbil mu komplet nemocnici s rentgeny, rehabilitací, laboratořemi atd., která bude jen pro něj! Tož jsem to vyprojektoval, postavilo se to z dřevěných panelů, které se vyráběly ve slovenském Zvolenu a asi po roce provozu přišla revoluce, diktátora i stavbu při ní zlikvidovali. Tak takhle to dopadlo.

Co architektura a dnešek?

Dnes je architektura hodně o penězích. Ano, to je pravda. Pokud není po ruce movitý mecenáš – jako byl třeba náš Hlávka – šlo o peníze v první řadě a v každé době. U nás je problém v zadávání veřejných zakázek, kde pro investory je cena projektu rozhodujícím údajem. Tak může získat zakázku projektant, který dané problematice nerozumí. To se děje často právě u staveb pro zdravotnictví. Dalším nešvarem je, že často investor má určitou finanční částku a chce za ni něco, co by bylo evidentně mnohem dražší. A opět si vybírá mezi těmi, kteří z neznalosti rozsahu stavby a příslušného rozpočtu pokládají projekt za možný. Určitě neexistuje úměra, že čím víc peněz, tím lepší architektura – viz třeba ono podnikatelské baroko. Pohybujeme-li se v oblasti normální výstavby, je kvalita architektury přímo úměrná kvalitě architekta.

Je v Česku místo pro avantgardní projekty?

Snad ano, proč ne – mají je i stejně velké státy jako Rakousko, Slovensko, Dánsko a další. Hodně záleží na vedení měst a obcí. Pokud je osvícené, má kvalitní i avantgardní architektura zelenou, takovým příkladem je třeba Litomyšl. Avantgardní architektura typu „chobotnice“ je enormně drahá, a to investory odrazuje. U nás je aktuální ještě jeden problém – v památkových zónách je nutný souhlas památkářů. Já s památkovou ochranou vřele souhlasím, ale neměla by blokovat kvalitní současnou architekturu. Podívejme se do minula. Když Bonifác Wohlmut posadil na nedodělanou gotickou věž katedrály sv. Víta raně barokní čepici, nikdo nic nenamítal. Dnes by památkáři padali do mdlob. Stačí se podívat třeba do Vídně, jak v centru starého města kvete současná architektura.

Ilustrační foto

Je územní plán rozvoje měst kamarád nebo protivník?

Územní plán – to je velké téma. Je to kamarád i nepřítel, jak pro koho. Kamarádem je pro ty, kteří mají zájem na funkčnosti jednotlivých částí řešeného území, na dopravní logice, na promyšleném rozvoji sídla, založeném na analýze demografického vývoje společnosti a tak dále. Nepřítelem je pro ty, kteří hájí své osobní zájmy – proč musí být tady sakra zrovna to či ono, vždyť já tady bydlím! Nemají ho rádi ani developeři, pokud se plán nekryje s jejich zájmy. Proto jsou důležité tzv. plánovací smlouvy, které s developery uzavírají města a kde se jasně definují povinnosti developera v daném území – např. určení ploch pro stavby veřejného zájmu jako školky, obchody, zdravotnictví. Dalším nástrojem, který reguluje územní plán, jsou územní studie a regulační plány památkových zón. Územní plán není tedy mrtvým produktem, ale živým materiálem, který lze výše uvedenými nástroji přibližovat aktuálním potřebám. Ostatně každý občan může žádat o změnu územního plánu. A tady bych opět zdůraznil, že hodně záleží na profesionální zdatnosti vedení měst.

Ilustrační obrázek

Existují pravidla pro posuzování záměrů?

Posuzování projektů z hlediska architektury, urbanismu a krajiny je činnost, kterou ve větších sídlech vykonávají tzv. městští architekti. Například v Brandýse nad Labem takový útvar na městském úřadě existuje. Horší je to v malých obcích, kde často tuto funkci supluje příslušný stavební úřad. Obecně lze říci, že regulativy územního plánu neovlivňují architekturu jako takovou, ale pouze limitují rozsah staveb.

Kde vidíte největší prostor pro rozvoj městské architektury?

Rozhodující je kvalitní infrastruktura. Tedy doprava včetně obchvatů, kvalitních povrchů komunikací a parkovacích kapacit. Dále pak čističky odpadních vod, vodovodní síť, veřejné osvětlení, péče o zeleň. Myslím, že až na druhém místě je individuální rezidenční výstavba a na posledním mega zakázky. I když si nejsem jist, co je to mega zakázka. Třeba komplexní obchvat města s mosty a křižovatkami je fakt obří projekt, ale zároveň i infrastruktura. Pojmy se prolínají, nelze je podle mne striktně rozdělit.

Foto: Archiv Ing. arch. Jana Límana a Pixabay free