Lev v naší historii: O tom, kdy se přesně dostal do českého znaku, se spekuluje

Ilustrační obrázek

Jak se dostal právě lev do našeho znaku, když u nás toto zvíře nikdy nežilo? Na to odpovídají dochované historické památky, i když ne vždy jednoznačně.

Pověst o Bruncvíkovi

Existuje stará známá pověst, která vypráví o bájném hrdinném knížeti Bruncvíkovi, který se vypravil do světa, aby získal do svého znaku lva, protože jeho otec měl erb “pouze” s orlem. Zažil v cizině mnohá dobrodružství. Také osvobodil ze spárů devítihlavé saně lva, a když se vrátil domů, toto zvíře si přivedl s sebou. Lidem se lev líbil a Bruncvík jej tedy dal vyobrazit na všechny městské brány v celém knížectví a také na knížecí korouhev.

Heraldická zvířata

Takto se ovšem lev do českého znaku ve skutečnosti nedostal. V pověsti ale zaznělo správně, že původním znakem byla orlice – byl to znak Přemyslovců, a nazývá se také orlice svatováclavská nebo plamenná, protože byla malována obklopena červenými plameny.

Orel a lev byli ostatně zřejmě nejoblíbenějšími heraldickými zvířaty. Orel byl král ptáků a lev král zvířat na zemi a oba králové symbolizovali tehdy nejuznávanější rytířské ctnosti – odvahu a sílu.

Kdy se lev dostal do českého znaku?

Podle Dalimilovy kroniky (t. ř. Dalimila) se lev dostal do českého znaku už za krále Vladislava I. (knížete Vladislava II.), kterému dal nový znak císař Fridrich Barbarossa za pomoc v boji se severoitalskými městy roku 1158. Tuto verzi podporuje i fakt, že se již ve 12. století razily české denáry s korunovaným lvem. V době vlády Přemysla Otakara I. císař polepšil (tak se říká v heraldice změně znaku) znak tím, že lvovi přibyla druhá oháňka a od té doby se zobrazuje jako dvouocasé zvíře – až dodnes.

Oproti tomu se někteří historici domnívají, že lev se dostal do českého znaku později, tedy teprve za Přemysla Otakara I., z té doby pochází i prokazatelný doklad – lev na znakové pečeti jeho bratra Vladislava Jindřicha.

Ať tak či tak, přemyslovská orlice i dvouocasý lev byli zobrazováni dlouho společně.

První barevné vyobrazení nalezneme v pasionálu abatyše Kunhuty, dcery Přemysla Otakara II. Pasionál je z let 1313 – 1321. Je zde vymalován bílý dvouocasý lev s korunkou na hlavě v červeném poli. Takto se pak kreslil celá staletí. Postupně se tento znak stal orlici nadřazený a koncem 13. a ve 14. století sloužil už jako výsostný znak tehdejšího království.

Jagellonci

Koncem 15. a začátkem 16. století, když vládli Jagellonci současně českému a uherskému státu, používali znak, v němž byla erbovní znamení obou království. Měl čtvrcený štít se dvěma českými lvy a dvěma symboly Uher, což byly čtyři vodorovné stříbrné pruhy na červených polích.

Habsburkové

Za vlády Habsburků byl znak našeho lva po určitou dobu umístěn v rakouském znaku v tzv. srdečním štítu (uprostřed) na císařském dvojhlavém orlu. Znak se lvem se tehdy často zobrazoval ve štítě s královskou korunou a v této podobě se používal hlavně v českých zemích jako erb království.

Po roce 1918

Po vzniku Československé republiky roku 1918 byly na základě zákona z roku 1920 vytvořeny tři nové výsostné znaky našeho státu: velký, střední a malý. Malý státní znak byl nejužívanějším státním symbolem a kromě období druhé světové války se oficiálně používal až do roku 1960.