Zvířata mají možná schopnosti, kterými nás překonají – navíc o nich mnohdy nemáme tušení

Ilustrační foto. Zdroj: www.hippopx.com

Anglický spisovatel Thomas Hardy (1840 – 1928) žil v hrabství Dorset na pobřeží průlivu La Manche. Podle starého anglosaského království z 9. století nazýval tuto oblast Wessex – a říkal tak i svému psovi, hrubosrstému teriérovi, který byl spisovateli třináct let společníkem i přítelem.

Hardyho miláček

Naši čtyřnozí miláčci se někdy chovají u jídla dosti nevhodně. A i Wessex trávil víc času na stole než pod ním a pohledem (který mimochodem u řady hostů vyvolával pochybnosti o jídelních zvycích majitele psa) pozoroval každou lžičku či vidličku, která mířila do úst.

Wessex nemiloval zdaleka všechny hosty svého pána, ale jednoho starého přítele měl skutečně v oblibě. Ten pán se jmenoval William Watkins. Pes Watkinse vždy vítal s velkým nadšením, jednoho večera se však zdálo, že není ve své kůži – bouřlivé přivítání se nekonalo. Vypadalo to, že něco není v pořádku, protože jen maličko zavrtěl ocáskem.

Podivné chování

V průběhu večera se pejsek několikrát dotkl packou Watkinsova rukávu a tiše přitom kňučel. Hardy i Watkins byli bez nálady. Měli o psa starost. Měli dojem, že musí být nemocný, nebo že se snad někde zranil, a takto to dává najevo. Ovšem ani při důkladnější prohlídce nic nezjistili.

Když se potom Watkins pozdě večer s pánem a psem loučil, popřál mu hostitel hodně zdaru na zpáteční cestě, aniž by jen tušil, že to bylo jejich poslední setkání. Brzy ráno druhého dne zazvonil telefon. Pes, místo toho, aby jako vždy při takovéto příležitosti štěkal, zůstal ležet na podlaze a přikrýval si packou hlavu.

Věštcova smrt

A skutečně – telefonát přinesl špatnou zprávu. Hardyho přítel Watkins v noci zcela nečekaně zemřel. A to sotva hodinu poté, co opustil spisovatelův domov.

O necelé dva roky později, v prosinci 1926, pošel i věštecký teriér a Thomas Hardy byl zcela zlomen. Nakonec zemřel dva roky po něm.

Wessex na konci života ochrnul a trpěl, dva lékaři jej proto ve spánku pomocí chloroformu osvobodili od všech bolestí. Nebyli to zvěrolékaři, protože podle Hardyho si pes s tak silným charakterem zasluhoval lidského doktora.

Jen málo pejsků má skutečný náhrobek, ale Wessex je výjimkou. Pochovali jej pod keřem v západní části Hardyho usedlosti a na náhrobku ještě dnes můžeme číst: “Slavnému psu Wessexovi, věrnému a nebojácnému“.