Agorafobie – příběh návratu do života

Ilustrační foto. Zdroj: Pixabay, free image.

Pocity úzkosti, obav a vnitřního napětí, které se přenáší z mysli do celého fyzického těla. Může být tak silné, že vás ochromí – někdy částečně, jindy totálně. Kdo nezažije na vlastní kůži, neuvěří. Kdo zažije, nechce zažít znovu. Nekonečná spirála stavů, které kolísají od normálu až po neschopnost jet autobusem, oslovit cizího člověka na úřadu nebo dokonce vyjít v danou chvíli z domu na ulici. Lehce se stanete vězněm svého bytu, protože je to pro vás jediné bezpečné místo. A nejhorší je, že vás nakonec ataka strachu zastihne i tam, a vy přijdete o své jediné útočiště. I tak může vypadat úzkostná porucha spojená s agorafobií, tedy strachem z otevřených či veřejných prostranství.

Cesta dolů

Jitka si říkala, že když přežila bez úhony mateřskou s dvěma hyperaktivními dětmi, tak ji už nic nerozhází. Do nového zaměstnání se po pěti letech strávených doma vyloženě těšila. Téměř pravidelně dělala přesčasy, aby se vyrovnala již zapracovaným kolegyním. Práci i rodinu zvládala dobře, zápřah to byl však pořádný. Jednoho dne se jí udělalo při cestě autobusem do práce špatně. Lekla se, že je těhotná, ale test vyšel negativně. Uklidnila se. Po týdnu se však situace opakovala a pak opět. Ke zvedání žaludku se přidalo bušení srdce a svírání hrdla. V práci nevolnosti většinou rozchodila. Zkusila dojíždět autem. Zdálo se, že problém je vyřešen. Po čase ji ale začaly přepadat nevolnosti v práci. Z ničeho nic se jí sevřelo hrdlo, začalo bušit srdce a polil ji studený pot. Někdy se jí roztřásly ruce a zpotila se tak, že si musela dokonce vyměnit halenku. Kdyby byla o deset let starší, myslela by si, že je v přechodu.

Začala se stranit kolegů i přátel. Obávala se jejich zvídavých pohledů. Nikdy netušila, kdy ji její „stavy“ přepadnou. Sebevědomí ji kleslo. Nejlépe se cítila doma. Trochu ji uklidnilo, když lékař konstatoval, že její srdce je v pořádku. Přesto měla strach vydávat se někam sama, že upadne a ztratí vědomí. Zároveň jí začali vadit lidé. Cítila, že je jiná než oni.

Stagnace

Čas ubíhal a Jitka si postupně zvykla na svůj nový způsob života – práce, děti a domácnost. Pevná rutina jí vyhovovala, zato změny stav zhoršovaly. Její manžel, který byl sice založením hodně poklidný člověk, začal projevovat nespokojenost. Vadilo mu, že Jitka nechce vůbec nikam chodit. Nedokázal pochopit, co se s ní děje a nebyl sám. Jitka totiž nechápala příčinu svých stavů také, i když se s nimi naučila žít. V dříve poklidném manželství přibývaly neshody.

Odraz ode dna

Jitce nakonec pomohla náhoda v podobě nové sousedky. Často se potkávaly, a tak si sousedka časem všimla, že Jitce nebývá dobře. Když se postupně dozvěděla podrobnosti, napadlo ji: „Moje sestra měla něco podobného a byla to agorafobie. Jestli chceš, můžeme spolu trénovat místa, která ti dělají špatně. A kdyby ses třeba v obchodňáku rozhodla umřít, tak ti zavolám sanitku.“ Jitka nesměle přikývla.

Cesta vzhůru

Jitce trvalo dva roky, než se jí podařilo dostat problém pod kontrolu. Ukázalo se, že u ní v důsledku přetížení opravdu propukla úzkostná porucha spojená s agorafobií. Opora v kamarádce, která byla ochotna s ní „trénovat“, byla neocenitelná. Úzkostné stavy se však rády vracely, zejména když Jitka měla jít někam sama. Nakonec byla potřebná i pomoc odborníka. Rozhodla se zkusit bojovat bez antidepresiv, která se musí brát dlouhodobě. Lékař ji předepsal tzv. anxiolitika – léky snižující úzkost. Věděla, že když bude nejhůř, může si výjimečně vzít půl tabletky. Tyto léky se nesmí dlouhodobě užívat, protože hrozí závislost. Jitce však většinou pomohl jen samotný pocit, že je má u sebe.

Dobré dny se střídaly s horšími, těch dobrých postupně znatelně přibývalo. Léčba však dopadla poněkud kuriózně. Mladá žena nejen že své problémy překonala, ale stala se samostatnou až moc, tedy z pohledu jejího manžela. Začala sportovat, podnikat výlety a chodit za kulturou. A manžel zjistil, že její zvýšené nároky najednou nestíhá…

Mohlo by vás zajímat

Bolestivé pády a vzlety ve světě nálad. Když deprese není jen depresí, ale pouze špičkou ledovce