Španělská inkvizice: Na mučidlech se lidé přiznávali i k absurdním zločinům

Řádění inkvizice. Zdroj: www.lookandlearn.com

Španělská inkvizice byla zvláštní institucí v historii katolické církve. I když ji tvořili a řídili mniši, nebyla odpovědná papeži, ale španělskému panovníkovi. Fungovala vlastně jako jistá forma tajné policie.

Známá firma

I když vznikla již v roce 1478, dodnes vyvolává vyslovení jejího názvu mrazení v zádech. Používala překvapivě moderní metody k ovládání lidí. Jednou z nich byla “společenská špionáž”, při níž byli obyčejní občané nuceni špiclovat své sousedy ze strachu.

Španělská inkvizice 16. století se nezaměřovala příliš na neortodoxní křesťanské směry, ale hlavně na židovské konvertity, kteří (podle inkvizitorů) tajně praktikovali starou víru. Její přístup k židům obráceným na křesťanství byl fanatický.

Práce inkvizice se vždy řídila stejným modelem. Její členové přišli do města, kde na zvláštní mši ohlásili svou přítomnost. Konvertité praktikující podle nich tajně židovskou víru pak byli vyzváni, aby se sami přiznali během “lhůty milosrdenství”. Když se tak nestalo, byli vystaveni konfiskaci majetku, věznění a mučení. Poté byli předáni do rukou “světské spravedlnosti”, to znamená civilnímu soudu, a ten je nechal obvykle upálit na hranici.

Většinou inkvizitoři své vězně přesvědčili, aby jim řekli, co chtěli. Přiznání však nebylo považováno za upřímné, pokud oběť neprozradila jména dalších tajných židů. Při mučení vězni jmenovali kohokoliv, kdo je napadl – a z těch se staly další oběti. Proces tak pokračoval stále dál a postihl nejširší vrstvy. Vyděšení lidé se přiznávali k absurdním zločinům.

Jak poznat hříšníka

Inkvizice vydala Edikt víry, obsáhlý dokument, který popisoval, jak poznat hříšníka. Obvykle se předčítal na shromáždění místních obyvatel. Podle něj měl být hříšník souzen za celou řadu věcí, které byly podrobně rozepsány. Seznam usvědčujících známek má tisíce slov. Je zde i několik nejasných příznaků, podle nichž mohl být podezřelý prakticky kdokoliv, zejména pokud něco “nedělal” (kupříkladu nejedl úhoře).

Jakákoliv odchylka a vybočen z pravidel mohlo být vykládáno jako známka kacířství. V Córdobě zatkla inkvizice mladého teologa za to, že se v kázání zmínil o židovské doktríně. A sto sedm členů jeho kongregace bylo předvoláno inkvizicí, protože se kázání účastnili.

Familiares a konfiskace

Inkvizice se také nespoléhala jen na spolupráci vystrašených obyčejných lidí. Měla i propracovaný systém vyhledávání nepřátel. Disponovala hotovou armádou informátorů nazývaných familiares. Nebyli to klerikové, ale laici, kteří se pak těšili určitým privilegiím – což bylo třeba menší nebezpečí, že se z nich samotných stanou obžalovaní.

Nemovitosti a předměty zabavené obětem se oficiálně stávaly majetkem státu, v praxi se jich ale často zmocnili inkvizitoři. Inkvizice také zakazovala určité knihy a autory považované za nepřátelské církvi či Španělsku. Ty, které povolila, pak upravovala. Represivní aparát a potlačování svobodného myšlení nakonec zpomalilo politický vývoj Španělska, které bylo odříznuto od osvícenských myšlenek, zaplavujících v 17. a 18. století Evropu.