Někdo se k vám na ulici horlivě hlásí a vy vůbec netušíte, o koho jde. Pokud jste dotyčného dlouho neviděli, a navíc se ve vašich končinách ocitl naprosto neočekávaně, je vaše zmatení mysli pochopitelné. Jestliže se vám to však stává opakovaně i u lidí, s kterými býváte v častějším kontaktu, je dobré zbystřit. Pokud jste však schopni nepoznat i ty, s nimiž se stýkáte relativně často nebo dokonce své přátele a blízké, pak vám zvony bijí na poplach. Za nevinnou větou Nemám paměť na obličeje se může totiž skrývat vážný neurologický problém. Postihuje zhruba dva lidi ze sta a nevyhýbá se ani známým osobnostem. Údajně jí trpí také například Brad Pitt či švédská korunní princezna Victoria.
Slepota, která není oční chorobou
Porucha, kdy člověk není schopen rozeznávat lidské tváře, se odborně nazývá prosopagnosie (starořecky prosopon – obličej, agnosia – neznalost). Jelikož souvisí s funkcemi mozku, jedná se o neurologickou poruchu. Je zajímavé, že schopnost rozeznávat ostatní objekty, je většinou zachována. V angličtině se pro tuto poruchu vžil pojem „face blindness“, tedy obličejová slepota. Může se jednat jak o vrozenou poruchu, tak o problém v důsledku poškození mozku úrazem či nemocí, např. mozkovou příhodou. Oficiálně postihuje 2,5 % lidí, neoficiálně bude však číslo vyšší, protože zejména u slabších poruch lidé lékaře nevyhledají.
Kdo je kdo?
Životy lidí s tímto problémem většinou přetékají nejrůznějšími historkami, které připadají zábavné všem, jen ne samotným aktérům. Okolí je často pokládá za nevychovance či podivíny, protože vůbec netuší, s čím dotyčný musí bojovat, např.:
- V restauraci vás pravidelně obsluhuje štíhlá tmavovlasá servírka. Zeptáte se jí na jejího přítele, o kterém vám minule vyprávěla. Její reakce je dost odtažitá. Když se rozhlédnete, po velké restauraci pobíhají tři další číšnice, připadají vám jako její klony. Najednou vůbec netušíte, s kterou z nich jste vlastně minule mluvili. Tahle to však očividně nebyla.
- Vybíráte si v obchodě kabelku. Zaujme vás žena, která má na sobě stejné šaty jako vy. Říkáte si, že by jí neuškodilo, kdyby se tolik nemračila a udělala si něco s vlasy. Také se probírá kabelkami. Najednou vám dojde, že zeď je obložená zrcadly a vy se díváte na sebe. Je to tak. Nejste schopni poznat ani vlastní tvář.
- Když jste byli malí, přišla vás vyzvednout do školky máma, jenže měla čerstvě nový střih a barvu na vlasech. Báli jste se a křičeli na celé kolo. Předem vám totiž o své návštěvě u kadeřnice nic neřekla. Vy jste ji měli za cizího člověka, který vám chce ublížit.
V případě slabší poruchy si lidé pletou třeba herce ve sledovaném filmu. Nepoznají spolupracovníky nebo známé, pokud si je nemohou zasadit do obvyklého kontextu. Kolegu třeba poznají v obleku v kanceláři, ale ne na plovárně v plavkách.
Obranná strategie a přetížený mozek
Porucha se nedá prozatím léčit, takže nezbývá nic jiného, než si vypracovat pomocné strategie, které dotyčným pomohou jednotlivé lidi od sebe rozlišit. Zatímco mozek normálně vyhodnocuje tvář jako celek, uloží si ji do paměti a při konfrontaci opět vyvolá, u nich to takto nefunguje. Musí si u každého člověka najít identifikátor – typický znak, např. účes (dokud se osoba ovšem nenechá ostříhat), způsob chůze, hlas, postavu. Takže třeba Jarek je dvoumetrový obr, Petr trochu kulhá a Linda má kyprou postavu a na pravé ruce nosí tři prsteny.
Určitě tušíte, že tato strategie má své limity. Funguje u lidí, kteří jsou něčím výrazní, ale mnoho lidí spadá do obyčejného davu. Navíc potřeba pamatovat si tolik údajů a při každém setkání s nějakým člověkem je neustále vyhodnocovat (Šéf má dnes na sobě modrý oblek a blankytnou kravatu, kolegyně má drdol a jehlové podpatky a náš syn si včera nechal dlouhé vlasy ostříhat na ježka, nepoplést si ho!), nesmírně zatěžuje mozek, takže klesá kapacita na jiné činnosti. Není divu, že tito lidé se často vyhýbají sledování filmů a chození do společnosti, kde hrozí, že narazí na někoho, koho by měli poznat.
Mohlo by vás zajímat
