Hrozivé dědictví: Mohla zařídit teta synovcovu smrt z onoho světa?

Ilustrační obrázek. Zdroj: www.pxhere.com

Pan Paul Lecourt obdržel jednoho dne roku 1911 zprávu, že jeho teta Marie Giscardová umírá. Hned následující den odjel z Paříže do přístavního města La Rochelle, kde teta žila na malém zámečku.

Dědictví a neblahé varování

Věděl, že se bude vracet jako zámožný člověk, teta mu totiž měla odkázat pěkné jmění. Nebyla to náhoda, byl v jistém smyslu jejím oblíbencem – oba si totiž byli podobní – byli sobečtí, hamižní a velmi neoblíbení.

Když 4. srpna 1911 dorazil do La Rochelle, našel tetu ležet v posteli s nebesy. Ihned po pozdravu mu sdělila, že opravdu zdědí veškerý její majetek. Avšak dodala ještě, což bylo nepochopitelné, aby ho utratil co nejrychleji, jelikož zemře za pouhý rok po ní. Zeptal se, jak to tak přesně ví – a ona odvětila ironicky, že to nějak zařídí.

Když se Lecourt vrátil do Paříže, mohl v bance uložit milionovou částku, kterou mu vynesl prodej tetina majetku. Prodal také svůj dům a najal si byt nedaleko Avenue des Champs Elysées. Krom toho byl vídán v doprovodu krásných Pařížanek při všech možných příležitostech i aristokratických večírcích. Tetino varování pustil podle všeho z hlavy.

Zasnoubení

Na jaře roku 1912 se zasnoubil s Edith Rochereauovou, pětadvacetiletou dcerou tehdejšího ministra financí. Nebylo to z lásky, zasnoubení mu mělo především zajistit přístup do vládních kruhů a zdálo se mu, že závratná kariéra je na dosah.

Zlověstný portrét

Mimochodem to jediné, co si ponechal z tetina domu, byl její portrét, který pověsil do temného kouta svého nového bytu, malba se mu totiž zdála stejně zlověstná, jako byla tetina povaha. Jednoho květnového večera zůstala Edith v tomto pokoji a čekala, než se Paul převlékne na návštěvu opery. Když stanula u tetina portrétu, plátno se jaksi rozostřilo a uviděla na něm staromódně oblečeného muže, který portrét maloval. Tato vize ale pominula a v rámu se opět objevil ženský obličej, ale byl jako živý. Edith s pláčem vyběhla z místnosti.

Vrátila se pak se snoubencem a sluhou do pokoje, kde se přesvědčila, že portrét stařeny je beze změny. Lecourt jí vysvětlil, že je to jeho teta, která jej varovala, že ho do srpna připraví o život – a opět se zdálo, že si hrozbu vykládá jako žert.

Smrtící jízda

Jakmile nastalo léto, Paul si pronajal dům na venkově ve vesnici Dordogne, protože pařížská smetánka na venkově trávila prázdniny. Edith cítila, že je k ní Paul mnohem laskavější než dříve. Jednoho dne však probudil Lecourta zvuk koňských kopyt. Viděl rychle pádícího koně, ale temná postava na něm se nedala rozpoznat. Následující noci se probudila Edith a v jasném svitu měsíce viděla Paula, jak běží směrem k pastvině. Za ním utíkal čeledín. Zároveň byl vidět kůň, který si to tryskem namířil přímo na Paula.

Edith byla jako opařená. Kůň Lecourta povalil a pak se vrátil ke skupince stromů, odkud se původně rozběhl.

Paula Lecourta nechal čeledín okamžitě přenést do domu, ale lékař, kterého zavolali, mohl už jen konstatovat smrt. 8. srpna 1912, přesně den před jednoročním výročím smrti jeho tety, byl Lecourt pohřben. Marie Giscardová dodržela slovo.