Jihozápadně od Prachatic, pod Křišťanovicemi, protéká řeka Blanice. Na skalnatém ostrohu nad ní nalezneme zříceniny hradu Hus.
Historie
Hrad vybudovali po roce 1341 páni z Janovic a pojmenovali podle místa zvaného Na Husi. Byl vybudován k ochraně nově zakládaných vesnic v okolí Záblatí. Roku 1363 se pak stal hrad majetkem královské komory. Kolem roku 1390 zastavil Václav IV. hrad svému oblíbenci, Zikmundu Hulerovi (ten stál za utopením vikáře Johánka z Pomuku ve Vltavě). Majitelem hradu byl až do roku 1405, kdy sám skončil na popravišti pro zpronevěru státních peněz.
V roce 1405 získal hrad Mikuláš z Pístného a začal se psát z Husi. Mikuláš před svou smrtí v roce 1420 postoupil hrad Janu Smilkovi z Křemže, který byl ovšem, jakožto nepřítel Oldřicha z Rožmberka, lstí nalákán do krumlovského hradu a uvězněn. Jakmile tedy zůstal hrad Hus bez pána, usadil se tu loupeživý rytíř Habart Lopata z Hrádku. Proto krajská hotovost roku 1441 Hus oblehla, dobyla a rozbořila. Hrad se stal opuštěnou zříceninou.
Při prohlídce dbejte prosím na opatrnost – riziko pádu dokládá kupříkladu pamětní deska v hradním příkopu, která připomíná památku V. Moravce, který se tu v červnu 1983 zabil.
Od roku 1963 je Hus chráněn jako kulturní památka.
Loupeživý rytíř a pověsti o pokladu
Poslední léta existence hradu jsou spojena, jak již bylo naznačeno u historie hradu, s loupeživým rytířem Habartem z Hrádku. Ten zprvu sídlil na svém hradu Lopata u Šťáhlav. Když ve svém loupení překročil míru, spojili se proti němu husitští páni i měšťané některých měst a roku 1432 začali obléhat hrad Lopatu. Když už to bylo nevyhnutelné, Habart poručil hrad zapálit a všichni vyrazili z brány. Většina loupežníků skončila v rukou obléhatelů, ale Habart unikl.
Za několik let o něm bylo slyšet znovu. Usadil se na hradě Hus, který proměnil se svými kumpány na sídlo loupežníků a odsud přepadal kupce, kteří přicházeli po blízké Zlaté stezce. Jenomže lidé z Prachatic z obchodu na Zlaté stezce žili, spojili se tedy s Klatovskými a Sušickými a roku 1441 přitáhli k hradu Hus. Tentokrát s něčím takovým Habart počítal a dobře se zásobil, obléhatelům se proto i posmíval. No za šest měsíců jej smích přešel. Zásoby došly a on byl nucen vyjednávat – žádal proto o povolení svobodného odchodu pro svoji družinu a pochopitelně pro sebe – v tomto mu bylo vyhověno. Hrad byl posléze vypálen a rozbořen, aby se tu již žádný lapka neusadil.
Habartova skupina se rozeběhla po lesích a dohromady se už nikdy nedala. Habart si změnil jméno a koupil si malý svobodný statek kdesi na Budějovicku, kde si prý osvojil osiřelé děvčátko a žil tu pak nepoznán a v klidu až do smrti.
Hrad Hus byl tedy definitivně rozbořen, ale pověsti o cennostech, které tu museli loupežníci před svých odchodem ukrýt, zůstaly v paměti lidí. A tak zde léta letoucí hledali nějaký poklad. Někteří dokonce dlouhé dny a týdny, kopali tu a bořili dosud stojící zdi. Zřícenina tak chátrala ještě více. Zřejmě ale nejvíce živá zůstala pověst o zlaté huse, sedící kdesi ve skále na zlatých vejcích – ostatně podle ní měl hrad dostat jméno.
Nikdo nenalezl nic. Někteří takoví hledači pokladů odtud utíkali s tím, že na hradbách je vystrašila Bílá paní. Lidé se postupně začali bát do hradu chodit. A tak skončili i s neustálým hledáním pokladu.