Zřícenina hradu Hus: Sídlo původně vybudované k ochraně okolí se stalo útočištěm loupeživého rytíře

Jihozápadně od Prachatic, pod Křišťanovicemi, protéká řeka Blanice. Na skalnatém ostrohu nad ní nalezneme zříceniny hradu Hus.

Historie

Hrad vybudovali po roce 1341 páni z Janovic a pojmenovali podle místa zvaného Na Husi. Byl vybudován k ochraně nově zakládaných vesnic v okolí Záblatí. Roku 1363 se pak stal hrad majetkem královské komory. Kolem roku 1390 zastavil Václav IV.  hrad svému oblíbenci, Zikmundu Hulerovi (ten stál za utopením vikáře Johánka z Pomuku ve Vltavě). Majitelem hradu byl až do roku 1405, kdy sám skončil na popravišti pro zpronevěru státních peněz.

V roce 1405 získal hrad Mikuláš z Pístného a začal se psát z Husi. Mikuláš před svou smrtí v roce 1420 postoupil hrad Janu Smilkovi z Křemže, který byl ovšem, jakožto nepřítel Oldřicha z Rožmberka, lstí nalákán do krumlovského hradu a uvězněn. Jakmile tedy zůstal hrad Hus bez pána, usadil se tu loupeživý rytíř Habart Lopata z Hrádku. Proto krajská hotovost roku 1441 Hus oblehla, dobyla a rozbořila. Hrad se stal opuštěnou zříceninou.

Při prohlídce dbejte prosím na opatrnost – riziko pádu dokládá kupříkladu pamětní deska v hradním příkopu, která připomíná památku V. Moravce, který se tu v červnu 1983 zabil.

Od roku 1963 je Hus chráněn jako kulturní památka.

Loupeživý rytíř a pověsti o pokladu

Poslední léta existence hradu jsou spojena, jak již bylo naznačeno u historie hradu, s loupeživým rytířem Habartem z Hrádku. Ten zprvu sídlil na svém hradu Lopata u Šťáhlav. Když ve svém loupení překročil míru, spojili se proti němu husitští páni i měšťané některých měst a roku 1432 začali obléhat hrad Lopatu. Když už to bylo nevyhnutelné, Habart poručil hrad zapálit a všichni vyrazili z brány. Většina loupežníků skončila v rukou obléhatelů, ale Habart unikl.

Za několik let o něm bylo slyšet znovu. Usadil se na hradě Hus, který proměnil se svými kumpány na sídlo loupežníků a odsud přepadal kupce, kteří přicházeli po blízké Zlaté stezce. Jenomže lidé z Prachatic z obchodu na Zlaté stezce žili, spojili se tedy s Klatovskými a Sušickými a roku 1441 přitáhli k hradu Hus.  Tentokrát s něčím takovým Habart počítal a dobře se zásobil, obléhatelům se proto i posmíval. No za šest měsíců jej smích přešel. Zásoby došly a on byl nucen vyjednávat – žádal proto o povolení svobodného odchodu pro svoji družinu a pochopitelně pro sebe – v tomto mu bylo vyhověno. Hrad byl posléze vypálen a rozbořen, aby se tu již žádný lapka neusadil.

Habartova skupina se rozeběhla po lesích a dohromady se už nikdy nedala. Habart si změnil jméno a koupil si malý svobodný statek kdesi na Budějovicku, kde si prý osvojil osiřelé děvčátko a žil tu pak nepoznán a v klidu až do smrti.

Hrad Hus byl tedy definitivně rozbořen, ale pověsti o cennostech, které tu museli loupežníci před svých odchodem ukrýt, zůstaly v paměti lidí. A tak zde léta letoucí hledali nějaký poklad. Někteří dokonce dlouhé dny a týdny, kopali tu a bořili dosud stojící zdi. Zřícenina tak chátrala ještě více. Zřejmě ale nejvíce živá zůstala pověst o zlaté huse, sedící kdesi ve skále na zlatých vejcích – ostatně podle ní měl hrad dostat jméno.

Nikdo nenalezl nic. Někteří takoví hledači pokladů odtud utíkali s tím, že na hradbách je vystrašila Bílá paní. Lidé se postupně začali bát do hradu chodit. A tak skončili i s neustálým hledáním pokladu.