Pacienti vyléčení z nádorového onemocnění narážejí na diskriminaci především při jednání s finančními institucemi. Ty často nepovažují jejich zdravotní stav za trvalý a dále k nim přistupují jako ke klientům s vysokým pojistným rizikem. Mnohdy tak nejsou naplňovány životní potřeby těchto vyléčených pacientů . Svou situaci oprávněně vnímají jako diskriminační. Situaci může zlepšit právo být zapomenut, v ČR je však podle výzkumu zatím neznámým pojmem.
Vyléčení, avšak rizikoví
„Chtěla jsem si vzít hypoteční úvěr na výstavbu rodinného domu. Nebyl vůbec problém s výší mých příjmů, měla jsem i další nemovitost do zajištění a vlastní zdroje. Vzhledem k trvalým následkům onkologické léčby pobírám trvale invalidní důchod 2. stupně. Ač příjem z invalidního důchodu nebylo nutné vůbec započítat, vyžadovala banka ještě spoludlužníka. Po léčbě karcinomu prsu jsem 10 let,” popisuje svoji zkušenost Nikol Pazderová, manažerka projektu Bellis – mladé ženy s rakovinou prsu.
Evropský parlament vyzývá k rovným podmínkám
V únoru letošního roku došlo ke schválení usnesení Evropského parlamentu o komplexním přístupu EU v boji proti rakovině. Podle něj by pacienti v EU měli mít po ukončení léčby právo na to, aby se „na jejich nemoc zapomnělo“ a nebylo tedy možné k prodělané rakovině přihlížet například při rozhodování o pojištění nebo úvěrech. Nejpozději deset let po prodělání nádorového onemocnění by proto měl být příslušný záznam odstraněn ze zdravotní dokumentace. Tato lhůta by měla být zkrácena na pět let, pokud byl nádor diagnostikován před dosažením věku 18 let. Problematiku již legislativně vyřešily některé země EU a další se jí intenzivně zabývají.
Nebude tak možné k prodělané onkologické nemoci přihlížet, např. při rozhodování o pojištění či úvěrech. Legislativní zavedení práva být zapomenut již vyřešily některé země EU a další se jí intenzivně zabývají. neslyšela.
Onkologicky nemocní chtějí pracovat
Nikola Musilová onemocněla rakovinou prsu před 5 lety, ve věku 25 let. Během léčby pracovala, bylo to pro ni důležité po finanční i psychické stránce. Na chemoterapii si brala osobní volno nebo dovolenou. „Nemohla jsem si dovolit jít na nemocenskou. Najít poloviční úvazek v práci, která by mě naplňovala, bylo náročné. Největší oporou mi nakonec byli samotní zaměstnavatelé, které jsem si vybrala – nejen na základě pracovních podmínek, ale i lidskosti. Potřebovala jsem jejich pochopení, že musím častěji na kontroly a snadněji se unavím. Kdybych hledala ještě nižší, například 30% úvazek, bylo by to na českém pracovním trhu, myslím, nemožné. O invalidní důchod jsem žádala až zpětně půl roku po zahájení léčby. Lékař mi totiž neřekl, že si o něj mohu zažádat. Dozvěděla jsem se to až od jiných pacientek. Proto vnímám jako velmi důležité, aby si lidé mohli vyměňovat zkušenosti prostřednictvím pacientských organizací,” uzavírá.
O Hlasu onkologických pacientů
Spolek Hlas onkologických pacientů tvoří nestátní neziskové organizace (pacientské a podpůrné organizace), jež se věnují naplňování zdravotních, sociálních a psychologických potřeb onkologických pacientů a jejich blízkých. Více informací najdete na www.hlaspacientu.cz.
.
