Tento příběh se odehrál v padesátých letech 19. století. Mladík jménem Stone spěchal ulicemi jednoho anglického maloměsta, aby pro svého zaměstnavatele objednal v tiskárně katalogy pro nastávající významnou dražbu.
Příjemné setkání
Byl zamyšlen – avšak právě, když se chystal přejít ulici, spatřil starého muže, kterého z dřívějška dobře znal. Byl to majitel hospody, a tudíž zákazník jeho otce, který vlastnil pivovar. Stone u něho čas od času inkasoval platby za dodávky piva. Ale to bylo dávno a mladý muž majitele hospody už dlouho neviděl.
Starý muž byl veselý a sdílný a snášel se dobře snad s každým. Nápadná na něm byla protéza na pravé paži. V mládí přišel při nešťastné nehodě o pravou ruku. Ale to, že musel používat protézu, mu očividně nepřipadalo nijak tragické, zkrátka byl, jak se říká, šťastná povaha. A Stone se zaradoval, že se opět shledá se starým známým a přistoupil k němu, aby ho pozdravil.
Později se mu přesně vybavovaly všechny podrobnosti starcova oblečení. Starý muž zářil štěstím, že svého mladého přítele vidí a uchopil Stoneovou ruku levicí, jak to vždycky dělával. Mladík, který vsadil na koňských dostizích, si byl vědom toho, že starý muž je vždy skvěle zpraven o těchto dostizích, proto se jej hned zeptal, jakou má se svou sázkou šance na výhru. Informace si dokonce písemně poznamenal.
Záhada
Rozhovor prý trval asi sedm minut. Když se rozloučili, Stone se vydal do tiskárny. Když vyřídil potřebné záležitosti, vydal se domů. Náhle však zůstal stát jako opařený. Zamrazilo ho a zachvěl se o celém těle, protože teprve teď si začal pomalu uvědomovat, že majitel hospody před čtyřmi lety zemřel – dokonce se sám Stone účastnil jeho pohřbu.
Něco tu nesouhlasilo, bylo zřejmé, že prožil něco neuvěřitelného. Snažil se logicky přemýšlet. Že by byl psychicky nemocný a toto by byl první projev choroby? Tomu nic nenasvědčovalo. Také před tímto podivným setkáním nepil alkohol a nepožil žádné omamné prostředky.
Nemýlil se snad v osobě muže, kterého potkal? A zvážil všechny starcovy nezaměnitelné rysy, navíc i protézu místo ruky. Uvážil, že znal tohoto člověka řadu let, takže záměna byla vyloučena.
Vyloučit se dala také možnost, že by celých sedm minut mluvil sám se sebou – na to se tehdy nacházelo na ulici příliš mnoho lidí. Kdyby tomu tak bylo, shromáždil by se kolem něho během několika vteřin dav a dělal by si z něho legraci. Určitě by se objevil i policista. Stone hledal přirozené vysvětlení, okultní záležitosti mu byly naprosto cizí.
Čím více však přemýšlel o setkání se starcem, tím větší pociťoval nejistotu. Všechna přirozená vysvětlení, o něž se opravdu upřímně snažil, končila ve slepé uličce. Podivné setkání pro něj zůstalo záhadou až do smrti.
Jak to tedy mohlo být? Rozmlouval snad Stone s někým, kdo v jakési souběžné existenční rovině pořád ještě existuje?
