Nikdo nevěděl, proč se advokát Jean Derosier zničehonic přestal dívat do zrcadel. Jednoho březnového dne roku 1928 se muselo v jeho marseilleském bytě odehrát něco neobvyklého, co v mnoha směrech trvale změnilo jeho životní návyky.
Zakrytá zrcadla
Když se jeho mladá žena vrátila onoho dne odpoledne z nákupu, objevila podivně proměněný byt. Všechna zrcadla byla zahalena osuškami a naleštěné zrcadlové povrchy stolů byly zmatněny politou vodou. Ale na jejím manželovi nebylo patrné nějaké pomatení. Pochopitelně se zajímala, co to má všechno znamenat. Derosier však jen podrážděně opáčil, že si od této chvíle nepřeje vidět svůj zrcadlový obraz – a to bude dodržovat, dokud nezemře.
A od té doby se skutečně při ranní a večerní toaletě nechával vést pouze svým hmatem. I lahve s vínem si nechával servírovat zabalené do ubrousku. Auto už mohla řídit pouze jeho žena a i z jeho kanceláře bylo odstraněno vše, co by jej mohlo jakýmkoliv způsobem zrcadlit.
Jinak lze říci, že vedl poměrně normální život – jeho právnická praxe byla úspěšná a jeho žena se dokázala s neobvyklou fobií svého muže smířit. Jeden pokoj v domě byl zařízen jako oblékárna výhradně pro její osobu a manžel se mu úzkostlivě vyhýbal.
Běžná operace
Roku 1938 se Derosier náhle zhroutil a musel být ihned dopraven do nemocnice, kde jeho osud nabral tragický obrat. Po běžné operaci, která byla nezbytná vzhledem k zánětu slepého střeva, byl uložen do klidného pokoje a jeho postel byla odstíněna od všech reflexních předmětů. Jednoho dne však prudce odstrčil zástěnu a sestry přispěchaly, aby se podívaly, co se děje. Derosier měl podivně strhaný obličej a byl mrtvolně sinalý. Vypadalo to, že je zcela vyčerpán. Pak všichni slyšeli, jak žádá staniční sestru o zrcadlo. Sestra váhala, pak však přece jen přinesla malé zrcátko.
Záhadné zrcátko
Pacient pak s vytřeštěnýma očima zíral na něco, co neviděl dlouhých patnáct let. Proč byl tak vyděšený? To nikdo nevěděl, přitom jej pozorovali lékaři, sestry i další pacienti. Pak Jean položil zrcátko na noční stolek a vyrovnaným hlasem prohlásil, že zanedlouho zemře. Zároveň žádal, aby zrcátko nikdo neodnášel. Všichni jej přesvědčovali, že jeho život není ani v nejmenším ohrožen. Derosier ale trval na svém. Lékaři nakonec požádali psychologa, aby mu vymluvil jeho šílené představy. Ten se advokáta bez okolků zeptal, co jej trápí – a on mu chřadnoucím hlasem odpověděl, že nikdo údajně nebude s to zrcátko ze stolu odnést. Vzápětí si ulehčeně oddechl a zemřel. Do posledního okamžiku strnule zíral na zrcátko.
Zanedlouho neovládl Derosierův soused na pokoji zvědavost a pokusil se vzít zrcátko ze stolu. Ale nedařilo se to. Ať se setry i další pacienti jakkoliv namáhali, zrcátko drželo na desce stolku jako přimrazené.
Čtvrtý den po Jeanově smrti se podařilo jedné sestře vsunout přece jen pod okraj zrcátka nehet a pak opatrně záhadný předmět uvolnit. Když se podívala do zrcátka, leknutím vyjekla a omdlela. Spatřila v něm údajně zkreslený nebožtíkův obličej.
Nadále však zůstává nezodpovězena otázka, co vlastně Derosier viděl v zrcadle a jaké pohnutky ho vedly k tomu, aby se dlouhé roky vyhýbal svému obrazu. Jean si odnesl svoje tajemství do hrobu.
