Lenochod: Život tohoto pralesního loudy studuje poměrně málo zoologů – jen někteří z nich jsou totiž ochotni snášet takovou nudu

Jestliže je gepard nejrychlejší ze všech savců, lenochod je ten nejpomalejší. Jeho špičková rychlost, kterou ale neudrží ani několik metrů, nikdy nepřesahuje kilometr za hodinu.

Pomalý životní styl

Lenochod však jen málokdy spěchá a vše, co dělá, dělá pomalu. 18 hodin denně tvrdě spí, potravu tráví a zažívá tak pomalu, že mu stačí vyprazdňovat se a močit jednou za týden. Jeho nejrychlejším pohybem je zhoupnutí se na jedné z předních nohou, což dělá většinou proto, aby zachytil a přitáhl větev s listy, kterými se živí.

Má dlouhé zakřivené a ostré drápy a mohl by nepřítele vážně zranit, ale jeho útok by byl tak pomalý, že by se mu každé zvíře stačilo vyhnout. Drápy lenochodů jsou přeměněny ve velké háky, za které se lze bezpečně a bez námahy zavěsit.

Lenochodi se nikdy nečistí. Jejich dlouhá, tuhá srst je většinou vlhká, protože žijí v deštných pralesích amerických tropů. V srsti jim rostou zelené řasy, které dávají jejich srsti zelený odstín a poskytují tak výborné maskování. Do srsti lenochodů také klade vajíčka jeden druh motýla a jeho housenky se živí právě řasami.

Smysly

I smyslové schopnosti lenochoda jsou poněkud omezené. Čich má sice lepší než člověk, ale horší než většina savců. Špatně vidí a vědci se dlouho domnívali, že je skoro hluchý. Umí sice vyrážet ostré skřeky, ale většinou je zticha. Bylo však nověji zjištěno, že vydává zvuky o vysoké frekvenci, lidskému uchu nejsou slyšitelné. Pro něj však mají význam pro vzájemné vyhledávání a dorozumívání samce a samice. Lenochod je převážně noční živočich a těch pár hodin, kdy nespí, se pohybuje poklidně mezi stromy v poloze hřbetem dolů a požírá listí.

Dávní předci lenochodů žili na zemi, ale pozemní lenochodi již vymřeli. Ti dnešní, příbuzní pásovců a mravenečníků, jsou ze všech savců  nejvíce vázáni k životu na stromech. Nemají mnoho nepřátel, kteří by se za nimi dostali do korun – ale hlavně harpyje pralesní je umí lovit, i přes jejich výborné krytí.

Záchodky

Na  zemi se může pohybovat jen tak, že přitahuje tělo k zakotvené přední noze, proto se například jaguárovi slídícímu na zemi nedokáže ubránit. Lenochodi ovšem jen neradi sestupují ze stromů, ale jednou týdně, jak bylo výše uvedeno, přece jen musejí, protože močí a kálejí na jediném vybraném místě. Tento zvláštní zvyk nabízí vysvětlení toho, jak se páří. Většina jich totiž žije samotářsky kromě období, kdy samice nosí mládě zavěšené na své srsti. Občas však jsou přece jen k vidění dvojice. Vědci se dlouho zajímali o způsoby, jak se vyhledávají. A odkládání trusu na jedno určité místo usnadňuje setkávání, jak se zdá. Tyto „záchodky“ silně zapáchají a lenochodi v nich možná rozeznávají samčí a samičí pach. Přece jen však důležitou roli hrají i zmíněné ultrazvukové signály.

To, že tak málo zoologů studuje zvyky lenochodů, má zcela jednoduchou příčinu: málo vědců je ochotno snášet takovou nudu.

Jak se třídí

Čeleď lenochodovitých (Bradypodidae) má dva rody a asi sedm druhů, které žijí v amerických pralesích jihovýchodně od Hondurasu až do Brazílie, Praguaye a severní Argentiny. Rozlišujeme lenochody tříprsté a dvouprsté. Tříprstí jsou nazývaní podle zvuků, které vydávají, „ai“ – a dvouprstí „unau“. Dvouprstí lenochodi žijí v zajetí i přes 20 let, tříprsté je mnohem těžší udržet v umělých podmínkách – živí se totiž téměř výlučně listím obrovských tropických stromů z rodu Cecropia.

Pokud nastanou nějaké nepříznivé podmínky, upadají lenochodi do stavu strnulosti. V této době se podstatně zpomalují jejich životní pochody.

Jeden trpělivý americký vědec William Beebe sledoval lenochoda celý týden bez přestávky, aby získal přesný přehled o jeho zvycích. V týdenním rozvrhu lenochoda připadá 11 hodin na jídlo, 18 na pomalý pohyb, 10 hodin na odpočinek a 129 hodin na spánek. Život lenochodů je zkrátka prostý a i díky tomu přežili až do současnosti.