Gordon Cosgrave byl nadšeným radioamatérem. Jeho dům a zahrada v městské části Londýna, zvané Wollwich, se tenkrát – roku 1936, ježily nesčetnými anténami. A tento koníček mu umožnil spojení s radioamatéry na celém světě.
Záhadné depeše
Pracoval jinak jako pojišťovací agent a hromady peněz určitě nevydělával, všechny peníze ale padly na jeho koníček. Stala se mu však nevídaná věc. Během června a července 1936 zachytil depeše v Morseově abecedě, jejichž smysl nepřipouštěl žádný jiný výklad, než že pocházely z lodí, jež před mnoha lety zažily strašnou katastrofu.
Cosgrave zaznamenal přijímané zakódované zprávy a po převedení do běžného jazyka se ukázalo, že jde o doslovné „kopie“ depeší, odvysílaných 15. dubna 1912 z Titanicu, a odpovědí z lodi Carpathia, která poškozenému parníku spěchala na pomoc. Pokud mělo jít u zpráv, které se Gordonovi podařilo zachytit, o hloupý vtip nějaké radioamatéra, pak se tímto způsobem vyvolaná senzace nikomu nevyplatila. Cosgrave nesklidil totiž nic jiného než posměch a přišel navíc o práci.
Vtipálkem však zrovna nebyl
Ovšem nezávisle na reakci veřejnosti Cosgrave nadále shromažďoval zprávy z minulosti, které mu umožňovaly bezprostředně se účastnit tragédie, kterou nemohl při nejlepší vůli ovlivnit, protože se odehrála před čtyřiadvaceti lety. Na zánik Titanicu si Gordon ostatně vzpomínal jen vágně, bylo mu v době katastrofy teprve devět let.
Nyní byl poměrně suchým patronem. A všichni jeho známí byli přesvědčeni o tom, že by to byl rozhodně ten poslední člověk, kterému by se snažili připsat pokus o takhle hloupý kanadský žertík. On sám nijak neskrýval fakt, že zpočátku si s poselstvími, která obdržel, nevěděl dost dobře rady.
Jak to začalo
Jednoho sobotního rána v červnu 1936 se Cosgrave pokoušel právě zachytit slabé signály přítele z Nového Skotska, když tu se na zvolené frekvenci objevil nezvykle silný morseový signál. Automaticky tedy sáhl po psacím bloku a začal radiodepeši zaznamenávat. Pocházela z pravidelné linkové lodě Carpathia, která uváděla, že jsou vzdáleni ještě 70 námořních mil a zdržuje je ledový příkrov, ale plují nejvyšší možnou rychlostí. Vzápětí bylo zřetelně slyšet nouzové volání SOS. Jménu ztroskotané lodi nebylo rozumět.
Šokovaný příjemce rychle pospíchal k nejbližší telefonní budce a celý případ nahlásil policii. Ti jej odkázali na službu konajícího důstojníka admirality. Když tam Cosgrave zatelefonoval, změnil se počáteční zájem důstojníka v sarkastický postoj. Sdělil Gordonovi, že se zpozdil o 24 let, protože odposlouchával radiodepeše parníku Titanic, který se ráčil potopit v severním Atlantiku. Pak rozzlobeně zavěsil.
Cosgrave spekuloval: nezachytil třeba nějaký dokumentární pořad britského rozhlasu? Po přímém dotazu v rozhlasovém studiu se však dozvěděl, že onoho dne se nic podobného nevysílalo. Cosgrave přesvědčil sám sebe, že si s ním nějak zašpásovala vlastní fantazie, a pokoušel se na případ zapomenout. Byla to však marná snaha. O čtyři dny později zachytil ze stejné zeměpisné oblasti nové hlášení v morseovce. Bylo to další volání o pomoc, podle zprávy bylo na mořskou hladinu spuštěno 16 záchranných člunů, avšak více než 1000 cestujících údajně zůstalo stále na palubě.
Cosgrave potřeboval mít jistotu, a tak navštívil městskou knihovnu, kde se informoval o poloze Titanicu v době jeho ztroskotání a na příčinu katastrofy. Doma srovnal fakta se svými vlastními záznamy a musel konstatovat, že záhadné depeše se shodují se skutečným děním.
Svědci
Když zachytil další zprávy z Carpathie, navázal kontakt s vydavatelem rozhlasového časopisu a požádal jej o radu. Ten se zpočátku domníval, že narazil na člověka, který si zkrátka neumí představit svůj život bez publicity, a nechtěl se tím zabývat. Cosgrave ho však nakonec přiměl k návštěvě své „radiostanice“.
Vydavatel se dostavil v doprovodu jednoho redaktora. Celou hodinu se nic nedělo, když už to ale chtěli vzdát, zachytil Cosgrave signál. Okamžitě předal šéfredaktorovi sluchátka. Ten osobně zaznamenal znaky Morseovy abecedy a sám je také rozluštil. Všechny indicie nasvědčovaly tomu, že depeše pocházela z Titanicu. Obsahovala sdělení, že byly odpáleny poslední signální rakety a vypuštěna pára z kotlů, aby se zabránilo explozím.
Oba novináři se stali svědky této podivné události také o následujících víkendech. Mezitím se případu chopil i denní tisk. Cosgrave narazil téměř všude na nepochopení a po ztrátě pracovního místa se raději svého „nebezpečného“ koníčka vzdal. Později se přestěhoval a ve věku 64 let zemřel.
Oč tedy šlo?
Spočíval snad tento jev v obratně nastraženém podvodu, v jakémsi protřelém triku nezodpovědných radioamatérů? Tato možnost nebyla po určitou dobu vyloučena. Nejnovější výzkumy v oblasti šíření elektromagnetických vln ale ukázaly, že radiové vlny se mohou zhustit do jakési „vyčkávací pozice“ a „konzervovat se“ za hranicemi našeho časoprostoru – a později, samozřejmě opět jenom za mimořádných podmínek, se objevit znovu v našem kontinuu jako svého druhu „ozvěna“. Pravděpodobně to byl právě tento fenomén, který Cosgrave možná zaznamenal jako první.
