Mohli jste ho potkat pod Makalu v Himalájích, na Mont Blancu s padákem, při potápění a ještě při dalších adrenalinových záležitostech. Ale nejspíš se v současné době potkáte na Vítkově hrádku na Šumavě, kde se podílí s partou kamarádů na rekonstrukci objektu. To je prostě Miroslav Kovačičin.
Když byste se charakterizoval, jste cestovatel, horolezec, dobrodruh, restaurátor nebo kdo vlastně?
Společným jmenovatelem většiny mých aktivit v minulosti bylo cestování, takže asi cestovatel. Navštívil jsem Kolumbii, přešel Grand Canyon v USA, procestoval Evropu křížem krážem. Posledních pár desetiletí se už ale držím doma, v Česku. Pocházím z Moravy, ale již dlouhá léta bydlím a žiju v Českých Budějovicích. Odkojen Beskydy miluji Šumavu, a tak to asi už zůstane.
Máte dobrodružnou povahu. K řadě aktivit jste musel mít vztah. Šlo to z vás nebo jste měl nějaké vzory? Které a v čem?
Abych pravdu řekl, tak nějaký úplný vzor, jako třeba Messner, Hillary nebo náš Pepa Rakoncaj jsem neměl. Vyvíjel jsem se postupně. Od klasické turistiky, až po tu vysokohorskou, horolezectví jako takové, od potápění se šnorchlem po to hlubinné v ostravské Báňské záchranné službě.
Kde jste byl v životě nejdál, nejvýš a nejhlouběji?
Odhadují, že nejdál byla Amerika jako kontinent. Nejvýš jsem byl asi pod vrcholem Makalu. Nahoru jsem už nemohl, dostal jsem oboustranný zápal plic, ze kterého mě dostávali doktoři v Nepálu. Asi nejvíc mi pomohl doktor ruské národnosti v nemocnici v Kathmandu. A vůbec všichni Nepálci okolo byli prima. To bylo ale v době, kdy se ještě nepořádaly hromadné výpravy na osmitisícovky, které po sobě dnes nechávají tuny odpadu. Kde jsem byl ve vodě nejhlouběji popravdě přesně nevím. Zato mohu říct, že hodně svobodně jsem se cítil, když jsem letěl na křídle z vrcholu Mont Blancu. To jsem absolvoval hned dvakrát. Jenže to mi bylo tak 25 až třicet let.
Na střeše Evropy panují jiné termické podmínky pro paragliding než v Beskydech …
To jistě, ale nešel jsem do toho bezhlavě a bez bohatých zkušeností. Mimochodem, můj první skok se odehrál ze střechy dobytčáku v Českých Budějovicích. Při prvním pokusu na Mont Blancu jsem ukončil let v Chamonix-Mont-Blanc na úpatí této hory. Podruhé jsem přistál na ledovci, kam pro mě musel letět vrtulník.
Nakonec jste zakotvil doma v Jižních Čechách. Máte k Šumavě blízko? Proč?
Součástí mého života bylo vždycky se o své zážitky z cest dělit s lidmi. Takže jednou na přednášce ve Vyšším Brodě se mě dostal jeden místní obyvatel poznámkou, že jsem sjezdil světa kraj, ale vrch Vítkův kámen pár kilometrů od Vyšáku určitě neznám. No, on to řekl trochu jadrně, ale měl pravdu, vydal jsem se tam. Viděl tu ruinu Vítkova Hrádku a zároveň mi v hlavě sepnul projekt, jak by se to dalo zachránit. Mám projektové myšlení asi v genech a dokázal jsem jej uplatnit i jako podnikatel.
Jaká byla cesta k řemeslné zručnosti a stavebním dovednostem, které při své nynější práci určitě potřebujete? Studoval jste příbuzné obory?
Ano, na báňské průmyslovce. Nadšení pro technické projekty jsem měl vždycky. Při přípravě projektu na rekonstrukci Vítkova Hrádku se velmi hodily moje zkušenosti se získávání sponzoringu a takové to vrozené nadšení něco udělat, když na to ostatní, jak se to říká slušně, kálí …
Nadchnul jste pro rekonstrukci Vítkova Hrádku řadu nadšenců. Jak jste to dokázal?
Byl to proces docela složitý, ale úspěšný. Předně bylo potřeba tu myšlenku dostat do lidí, kteří mohou aktivně pomoci. Sám bych na to nestačil, takže jsem se začal obklopovat lidmi více profesí, ať každý dělá to, co umí nejlíp. No a z médií jsem pro myšlenku a pro projekt rekonstrukce historické památky získal Pavla Kronka z Rádia České Budějovice. O Vítkově Hrádku se začalo mluvit, začalo psát a lidi se o něj začali zajímat i turisticky. Návštěvnost rekonstruované pamětihodnosti z roku na rok roste a bylo potřeba vybudovat i adekvátní zázemí.
Provázejí Vítkův Hrádek nějaké legendy? Lidé mají rádi tajemno …
Nejen legendy, ale je historicky doloženo, že na Vítkově Hrádku byl jeden den vězněn Václav IV. No a víte, že na Vítkově Hrádku máme také Žlutou paní?
Tak o to slyším poprvé!
To máte tak. U nás na Šumavě jsou často mlhy, takže ta Bílá by nebyla vidět … Ostatně, přijďte se podívat.
Foto: archiv respondenta