V dřívějších dobách byl trest smrti doprovázen často nebývalou krutostí. Přitom na popravišti rozhodně nekončili jen těžcí zločinci.
Neobvyklé popravy
5. srpen 1621 v Lipsku byl také dnem popravy. Delikventka kráčela vedle kata a vypadalo to, že si své viny není vědoma, přitom jedinou ranou zabila těhotnou selku. Takový zločin musel být potrestán smrtí – přesto to muselo připadat neobvyklé i samotnému katovi – měl totiž popravit krávu.
Na druhé straně nebyl takový případ zase až takovou zvláštností. Zvířata byla popravována za prapodivné zločiny – jeden domnělý kohout byl roku 1474 popraven proto, že si usmyslel, že snese vejce. Podle názorů lidí musel být spolčen s ďáblem. V jeho vnitřnostech pak kat nalezl další dvě vejce – přirozeně se muselo jednat o slepici, která jen kohouta připomínala. Roku 1665 zase v Tyrolsku vykonal kat rozsudek smrti za sodomii – nebyl však popraven viník, ten byl poslán na galeje, ale tele, které nebožáka „svedlo“.
Zdá se vám to vše absurdní? Ovšem v těch dobách nehrál až takovou roli úmysl, šlo o to, aby byla odvrácena boží pomsta v podobě neúrody a dalších pohrom. Trest smrti byl tedy také zárukou božího míru.
Způsoby popravy
Středověkým způsobem popravy bylo krom jiného lámání kolem, což znamenalo, že člověka vpletli do kola vozu, když mu předtím zlomili paže a nohy. Hlavně u žen se pak přistupovalo k utopení. Nejdříve byla odsouzená spoutána a pak svržena do vody. Traviči se v určitém období vařili – strčili je do kotle s vodou a pod ním rozdělali oheň. Za Velké francouzské revoluce se používala gilotina. Měla usmrcovat rychle a téměř bezbolestně. Existovalo samozřejmě mnoho dalších a dalších způsobů popravy.
Mistři popravčí
Pochopitelně se musel najít jedinec, který by rozsudky vykonával. Ale jakkoliv se povolání popravčího jevilo pro společnost jako nezbytné, stál na úrovni vyvrhelů společnosti. Někde byl zakázán jakýkoliv styk s ním a s jeho rodinou. Na jedné straně byl tedy vyřazen ze společnosti, na straně druhé předváděl městské lůze žádanou podívanou.
Jací byli ale vlastně popravčí? Byli to sadisté, kteří vykonávali svoji práci s radostí? Některé historky jakoby to potvrzovaly, jindy kati dokázali ukázat i milosrdnější stránku osobnosti. Bylo kupříkladu zvykem, že se odsouzencům ke smrti upálením přivazoval pod krk malý váček střelného prachu, který měl na hranici zkrátit jejich utrpení.
Pokud ale kat skutečně projevil soucit a kvůli tomu minul při popravě stětím odsouzencův krk, musel se začít bát sám o sebe. Rozčílená lůza mu spílala, v nejlepším případě mohl přijít o místo, v nejhorším o život.
Nežádoucí soucit byl také důvodem, proč se odsouzeným zavazovaly oči – kat by se do nich mohl zahledět a podlehnout nemístné lítosti.
Odnětí svobody
Kolem popravišť se vždy dařilo pověrám. Třísky ze šibenice byly považovány za léčivé, ještě teplá krev sťatých prý měla vyléčit epilepsii. Proti podobným věcem začalo bojovat teprve osvícenství v 18. století. Pozvolna se také trest smrti začal nahrazovat odnětím svobody. Navíc odsouzence bylo možné využít na nucené práce.
Trest smrti však dodnes nevymizel, stále jej ještě praktikuje více než sedmdesát států světa.