Někteří lidé se domnívají, že zemřelí znají řadu způsobů, jak dát o sobě vědět – většinou se prý zjevují v podobě přízraků. Někdy se ale do hmotného světa kolem nás údajně přímo obtiskli. Právě tyto případy nás nejvíce udivují.
Tváře z Belmezu
Jednoho slunečného srpnového rána roku 1971 našla po svém probuzení paní Maria Gomez Pereirová, žijící ve vesnici Belmez de la Morelada nedaleko Cordoby v jižním Španělsku, na dlaždicích v kuchyni obraz lidské tváře, který se tam během noci sám vytvořil. Ačkoliv ji pohled na tuto tvář nijak zvlášť neděsil, rozrušilo ji, když se sešel hojný počet lidí, kteří si chtěli tento úkaz prohlédnout.
A tak se rozhodla tvář zničit. Když zjistila, že ji nemůže vydrhnout čisticím prostředkem, nařídila svému synu Miguelovi, aby podlahu rozbil krumpáčem a udělal novou. Renovace byla náležitě provedena. Život Pereirových se však vrátil do normálních kolejí jen na chvíli. Brzy se na čerstvě naneseném cementu začaly samy od sebe objevovat nové, ještě zřetelnější tváře. Mezi nimi byla i tvář muže středního věku, kterou jeden z nejstarších vesničanů rozpoznal. Šlo o muže, který žil ve vesnici a zemřel před mnoha lety. Lidé věděli, že byl pohřben na hřbitově, který se již dlouho nepoužíval – a který býval zřejmě v místě, kde nyní byl dům paní Pereirové.
Starý hřbitov
Události nevyhnutelně vzbudily zájem parapsychologů. Jeden z německých odborníků žijící v Argumose provedl rozbor materiálu, na němž se obraz tváří vytvořil, a potvrdil, že se na něm nenachází žádný lak, ani jiný barvicí prostředek.
V listopadu roku 1971 byly obrazy opatrně vyříznuty a uloženy za sklo. Poté byla podlaha rozkopána. V hloubce se našly lidské kosti, což potvrdilo hypotézu, že dům stojí na místě bývalého hřbitova. Důvěryhodnost tohoto názoru, který zastávali místní občané, doložily i staré fotografie lidí, kteří byli na starém hřbitově pochováni. Právě jejich tváře byly obtisknuty na kuchyňské podlaze Pereirových. Od toho okamžiku již v Belmezu nikdo o celé věci nepochyboval.
Nic nového pod sluncem
Když se neobvyklé obrazy lidských tváří zčistajasna objeví na nečekaných místech, nepřekvapí nás, že jsou považovány za zázrak a za důkaz věčnosti lidské duše. V roce 1897 zemřel ve Walesu John Vaughan, děkan katedrály v Llandaffu. Dva týdny poté, co bylo jeho tělo uloženo k odpočinku, se na západní zdi katedrály, kde se pohřeb konal, začal objevovat vlhký flek. Ten se podobal jeho tváři. Pod ní bylo možno navíc přečíst jasné iniciály jeho jména.
Podle tehdejších zpráv zůstala tato rarita na zdi pouze několik dní. Mnohem déle však trval úkaz, který se objevil v oxfordské katedrále Christchurg o 20 let později. V létě roku 1923 se na bíle omítnuté zdi vedle pamětní desky známého děkana Henryho Lidella, jenž zemřel roku 1898, objevil jeho zřetelný profil. Během dalších tří let se objevily vedle profilu děkana další tváře. Jeden badatel se dozvěděl, že v předešlém století se i v ostatních částech katedrály zjevilo několik profilů dalších osob. Není jasné, proč zrovna katedrála Christchurh měla být požehnána jako místo, kde se objevují otisky tváří zemřelých. Příbuzní děkana však spojili zjevení jeho portrétu se svatbou v jejich rodině, která se v katedrále těsně předtím konala, a která ukončila dlouhotrvající rozepře v klanu Lidellů.
