Čtyřnozí pomocníci jsou plnohodnotní členové každého záchranářského týmu, v řadě úkonů jsou nezastupitelní. Není to tak dávno, co se český záchranářský tým podílel na mezinárodním zásahu po zemětřesení v Turecku. Téma dnešního povídání je nasnadě. Bude právě o čtyřnohých pomocnících specialistů týmu USAR. Pozvání k rozhovoru přijali: kpt. Petr Klega, který je zařazen na pracovní pozici – Specialista v oblasti IZS (integrovaného záchranného systému) a řízení JPO (jednotek požární ochrany) a zároveň je osobou pověřenou řízením kynologie u HZS ČR. Pan nprap. Martin Nedojedlý, který je velitelem družstva a kynologem na Speciální záchranné rotě (SZR)u Záchranného útvaru HZS ČR.
Proč právě pes? Má ve zvířecí říši nejlepší čich?
Nemá, ale dá se nejlépe socializovat a vycvičit. Je to nejrozumnější a léty osvědčený kompromis pro naši práci. Pro psa je velmi jednoduché a přirozené reagovat na pach, není ho to potřeba učit, je to zkrátka v něm. To, co se musí naučit je, aby nám o člověku v nouzi dal správným způsobem vědět svému pánovi a cvičiteli.
A ve srovnání s člověkem?
Musíme si říci, že každý pes je počtem čichových receptorů odlišný. Pokud vůbec jde něco takového srovnat, pak musíme hovořit o průměrných hodnotách. Takže pes má čich ve srovnání s člověkem asi deset tisíc krát citlivější. Pro cvičitele je podstatné společně s chovatelem odhadnout, pro co který pes má nejlepší předpoklady. Každé štěně je jiné a princip neomylnosti neexistuje. Pejsek nebo samozřejmě taky fenka mají od narození nějakou genetickou výbavu, ale v procesu výcviku se může stát, že jeden předpoklad se potvrdí, druhý nebo další nevyjde na sto procent a s výcvikem pro tenhle účel se musí skončit. Emoce musím jít stranou, tady jde o profesionální souhru.
Když si jdete pro štěně, co je pro jeho výběr kromě předpokladů pro záchranářskou práci nejdůležitější?
Vůbec nejlepší je, když si mě štěně vybere samo. Taková psí láska na první pohled. U mě to tak funguje a u většiny zodpovědných budoucích vlastníků pejska taky. Člověk se emocím neubrání, ale v určitém okamžiku musí převládnout rozum a v našem případě profesionální pohled.
Jaké rasy psů cvičíte?
To není přesně dáno, každý pes je jiný a má jiné předpoklady pro naši práci. Lidově se říká, že nejlepší jsou němečtí ovčáci. Tohle povědomí vzniklo za pomocí médií a hlavně filmové tvorby. Pak přišla vlna belgických ovčáků budících respekt svým vzhledem a stavbou těla. Sám jsem jej chtěl, ale dopadlo to nakonec jinak. Například pro hlídkovou policejní práci to plemeno má svůj význam, u nás je to trochu jinak. Teoreticky vzato i kříženec může mít nakonec po výcviku lepší předpoklady, než pes z osvědčeného chovu. Schopnosti záchranného psa jdou napříč pracovními, pasteveckými i loveckými plemeny. Hodně se experimentuje, ale výsledek ne vždy ty pozitivní vektory sčítá. Pak se následně od takové cesty upouští a hledají se nové pohledy na věc. Podmínky pro naši práci se mění a s nimi i naše potřeby záchranářů. Přeprava na místo události, podmínky pro samotný zásah. Každá situace je atypická a potřebuje pro vyhledávání oběti jiného psa. Turecko ostatně ukázalo, že psa je někdy nutné měnit i při jednom zásahu, jedné konkrétní činnosti.
Není cestou třeba mezirasové křížení?
Podle mne určitě ne a to z jednoho prostého důvodu. Jedno plemeno má předpoklady pro něco, druhé také pro něco. Nikdo nezaručí, že u výsledného křížence, myslím cílené křížení a vznik nových plemen, si příroda vezme právě to, co chceme. Předpoklady tu mohou být, ale všechno bude nakonec jinak. Minulost štěněte a prostředí, do kterého přišlo na svět, je podstatná, ale pro budoucí výcvik i limitující. Když si vezmete pejska domů z útulku, připadáte si jako jeho zachránce. Po lidské stránce je to v pořádku, ale ten pejsek si něco nese v sobě. Genetickou výbavu psích rodičů, nějakou zdravotní historii třeba i psychická traumata. Je to risk, ale u nás musíme riskovat své životy i životy našich pejsků. To je úplně jiný přístup.
Kdy začíná výcvik psa na vaši specializaci a čím je ukončený?
Začíná tím, že štěně poprvé vezmu do ruky. To jsou ty emoce a člověk se prostě zapomene. A je to tak v pořádku. Pak společně s chovatelskou stanicí posuzujeme předpokladatelní vlastnosti pejska. U nás, záchranářů, je to tak, že psovod a pes tvoří nerozlučnou dvojici. Když psovod například onemocní, vezme se jiná dvojice vhodná pro daný úkol. Střídání psů neexistuje. Výcvik trvá přibližně 3 roky a není to pro pejska procházka růžovou zahradou. Cvičí se a nakonec se i prověřují reakce na okolní prostředí. Třeba hluk, ostré světlo, použití pyrotechniky spojené s ostrými zápachy, reakce na cestu vrtulníkem a další faktory pro budoucí práci těch dvou: záchranářského psovoda a jeho psa. Vše zakončují zkoušky, takové státnice pro budoucí kariéru záchranářského psa.
Zasahujete i při zahraničních záchranářských misích. Porovnáváte třeba úroveň vycvičenosti psů kynologů z jiných zemní?
Tomu se profesionál samozřejmě neubrání a Česká republika i naše výcvikové středisko má vysoké renomé. Řekl bych, že způsob výcviku záchranářských psů u nás má svá pravidla prověřená dlouholetou praxí, v cizině bývá obecně přístup ke kynologii méně konkrétní. Naši psi jsou skvělí a ostatní psi, ať už jsou záchranáři odkudkoliv, taky. Jde nám o společnou věc.
Ještě k těm zahraničním misím. Co krmení pro psy?
Budu stručný. Jsou to vždy vlastní zdroje, především kvalitní granule, na které je daný pes zvyklý. Záchranář krmné dávky rozděluje tak, že kdyby se jedno zavazadlo ztratilo nebo bylo poškozeno, má krmivo pro takové případy rozděleno a něco má vždy u sebe. Jako když jedete na zahraniční dovolenou. Taky máte něco hotovosti v kufru, něco v příruční tašce a něco u sebe v oblečení. Nejste pak zaskočeni nenadálou situací.
Existuje u záchranářských psů nějaké soutěžní klání? V tuzemském, popřípadě zahraničním měřítku? Nebo i třeba emotivní kategorie jako Stateční psí srdce (psali jsme u nás …)
Hasičského záchranný sbor ČR je jedním z organizátorů Mistrovství České republiky v záchranářské kynologii, kterého se každoročně účastní kromě zástupců kynologů z řad HZS ČR také ostatní složky IZS, včetně dobrovolných organizací a spolků zabývajících se záchranářskou kynologií. V rámci zkvalitnění kooperace mezi kynology z České republiky a zahraničí pak probíhá i několikadenní Mezinárodní setkání, na kterém krom praktického výcviků dochází zpravidla k předávání zkušeností mezi účastníky navzájem.
Netoužíte mít doma psa mazla, jenom vašeho nebo rodiny? Takový protipól psů, které cvičíte?
Jasně, mám tenhle postoj. Třeba pudla nebo nějaké to mazlivé společenské plemeno. Poslouchat bude muset, ale jen ty základní povely.
Co povel spinkat? Ten používám u rodinného mazlíka já …
„Vzhledem k tomu, že se služební kynologií zabývám již řadu let, tento povel slýchávám zpravidla vždy pouze jen u tzv. domácích mazlíčků. U Dorotky používám například povel „pelíšek“ a ona již ví, že se má odebrat na své místo, které je jí pro odpočinek určené,“ uvedl kynolog ZÚ HZS ČR nprap. Nedojedlý.
Foto: archiv Záchranný útvar HZS ČR (ZÚ HZS ČR)